Procpat se na tu správnou stranu kamery, hlavou nebo prdelí napřed, je životní náplní každé mediální mrdky. Než se to však člověku podaří, musí projít strastiplným, ale o to dobrodružnějším larválním stádiem mrdničky.

Metamorfóza probíhá pod kamenem školních časopisů, kateder žurnalisitiky a všude tam, kde by se váš ksicht mohl objevit na studentské kameře nebo aspoň jako ikonka v podpisu pod článkem o nově natřených lavičkách na Špilasu.

V Praze sídlí Marfa, v Brně její studentská alternativa: Munimédia. Možnost uvidět svůj podpis na webu už v prváku dráždí ambiciózní chtíč studentů žurnalistiky k nepříčetnosti. Správné mediální mrdce je jedno, jestli komentuje bezradnou kočku na stromě nebo havárii dětskýho autobusu. Hlavní je, aby se před igelitovým pytlem objevil její ksicht. A tak dělají budoucí žurnalisté v Brně reportáže sami o sobě a zvou se navzájem do rádia a na rozhovory.

V café Podnebí dvě a půl hodiny odpovídá moderátorka studentského rádia R redaktorovi studentských novin STISK. “Naše rádio je takovou laboratoří, takovou líhní pro budoucí novináře, učíme se pracovat jako tým, ale zároveň je jasně stanovená hierarchie, bez které nemůže fungovat žádná redakce,” pečlivě formuluje na diktafon prozatím ztuhlá ale jistě nadějná budoucí freelance dopisovatelka gastroperiodik.

Kdo není v Brně dement, tenhle prepubertálně masturbační kolotoč absolvovat nemusí. Ale všichni víme, jak to právě v Brně s ambicema je, a kolika lidem, kteří po jeho ulicích chodí, se v lesknoucích očích zračí nezodpovězená otázka: “Co mi svět nabídne?”

Jejich slušné mámy na vesnicích, které po večerech sledují Hyde Park, doufají, že to jejich vyzáblý syn jednou “dotáhne na Takáče” a s kapesníkem na očích je doprovází před Grand na Student Agency, odkud jejich ratolesti vyráží vstříc štěstí v hlavním městě.

„Tak vás tady vítám,“ zahajuje šéf publicistiky TN.cz první kolo výběrového řízení na plnotučnou mediální mrdku. Kolem stolu sedí deset lidí, sedm z nich je z okolí Brna a tři ze Slaného.

„Tak mezi moje zájmy patří sekání trávníku a fitko,“ nastavuje laťku rodák od výpadovky na Ústí. „Kdybych si měla vybrat, ve které knize bych chtěla strávit den, tak určitě v Kladivu na čarodějnice,“ odpovídá během skupinového kulturně-poznávací cvičení odbarvená buchta z Čebína v holinách z Vaňkovky a posouvá laťku ještě výš. „Aha,“ drbe se za uchem šéf publicistiky: „A jaká by to měla být postava?“ „Čarodejnice!“ nenechává se rozhodit Čebíňanka. „A víte, jak tam ty čarodejnice skončily?“ „Tak já bysem byla moderní, že jo, a bojovala proti tý církvi.“

Hlavním znakem mediálních mrdniček je, že jsou namyšlený už dopředu. Jejich cíle jsou totiž tak nízký, až je skoro jistý, že je dosáhnou. Koordinátorky DTP a asistenti inzerce budou vždycky potřeba.

Dalším znakem je to, že jejich celoživotní náplní je banalita a jsou schopní ji nalézat takřka v každým aspektu otravně zajímavého bytí. “Co je váš motor?“ ptá se vystudovaný žurnalista režiséra, kterýmu už je deset let všechno jedno. Rozhovor vyleze, podnikovej časopis stejně nikdo nečte, ale „všichni sme vlastně novináři, žejo.“

Nevyslyšená nabídka alternativců

V šedesátých letech se prý západní revolucionáři nechali přeplatit a za velký prachy se z nich staly reklamní děvky pro korporáty. Tenhle vzor inspiruje i dneska řadu alternativců, kteří celý mládí doufají, že si je někdo bude chtít koupit a zpeněžit jejich podvratný nadání. Přiznávají se však ke svým cílům příliš brzo: „Budu klidně dělat reklamu, to jsou kecy, že je to špatný, když jsou lidi blbý, tak je to jejich problém,“ říká už ve druháku digitálních studií dredař v mikině s alternativní rockovou kapelou.

Nikdo si je samozřejmě nikdy nekoupí. Alternativní doufači v kariéru mediálně zdatné kurvy si totiž neuvědomili, že doba nabízení řitě bohatým už dávno změnila parametry a dneska skutečně není třeba nikoho přeplácet, aby řiťku nastavil, ale naopak se všichni do náruče velkých sami dobrovolně vrhají a nabízejí jim prdel i své drobné nápady ne za prachy, ale referenci. Kdo by nechtěl být autorem sloganu pro nový margarín, který zní z Impulzu 24/7 po dobu dvou týdnů?

Mediální mrdničky z alternativních kruhů se tak musí realizovat jinde, častokrát k jejich smůle v doopravdy alternativním prostředí s alternativní měnou.

Wannabe mrdky za patnáctku

Láska ke svinské profesi jde tak daleko, že se s ní identifikujou i ti, kteří dělají ubohou pěchotu tohoto řemesla, respektive ani to ne. Holky, který makají v nakladatelství za patnáct tisíc hrubýho, s láskou vypouští z pusy magické slova „mediální mrdka“, kdykoli se jim podaří získat na FB víc než deset lajků na post o další nudné knize z jejich produkce. „Mediální mrdka“ zní prostě o mnoho líp než „tlustá kráva z kanclu“ a tlustý krávy z kanclu o tom moc dobře vědí.

Za součást oboru s největší láskou považuju i to, že vysněné „copywriter“ mají napsaný akorát na svým blogu sami o sobě. Když zakázky nepřicházejí, nezbývá než hodnotit na tom samém blogu práci ostatních. Smutným znakem dobovýho úpadku je, že tito reklamní blogeři, kteří by se reklamou sami tak rádi živili, většinou cizí reklamy posuzují kladně. Pokud platí, že filmovou kritiku dělají neúspěšní filmaři, kteří pak nenávidí všechna díla talentovanějších lidí, tak reklamní kritici v sobě nemají ani ctnost nenávisti a cizí produkty chválí tak dlouho, než jim dojde, že se v oboru nechytnou a nastoupí cestu inzertního obchoďáka nebo on-line podpory v pojišťovně.

I třetinový majitel okna s gyrosem v Žabovřeskách však po celou svou kariéru říká, že si „na marketingu hodně ujíždí“, což se pozná zejména v jeho zálibě určovat pořadí bonusových nabídek telecího s hranolkama na barevně epileptickejch letácích pro blízký studentský koleje.

Poučení: jen prachy dělají skutečnou mrdku

Teprve až s první výplatou může mediální mrdnička říct: “Konečně se prodávám” a přesunout do světa plnohodnotných mediálních mrdek. Kariéra pod šéfem kampaně pro prací prášky jí dá zakusit posvátnou směs workoholismu a alkoholismu a po pár letech vyhoření i hledání duchovna.

Jenže je to trochu jako s modelkama: na jednu zfetovanou Hercigovou je tisícovka anorektiček, který místo koksu na párty sjížděj akorát antidepresiva v dětským pokojíčku u rodičů.