Stačí se někdy dívat s člověkem, který má nějakou profesi (doktor, právník, headhunter, řezník, kuchař), na film o jeho povolání. Celou dobu vykládá o tom, jak to chodí ve skutečnosti. Pokud zrovna nesedíte u Schindlerova seznamu s bývalým esesákem, který říká, že „takhle hubení židi už pracovat nemohli“, je to hrozná nuda.

„Po squashi se chodí tak na dvě pohodový pivka a pak dom,“ dí první právník. „Ne, vole po squashi se chodí normálně brutálně kalit,“ dí druhý právník. Názor jde bohužel mít úplně na všechno a úplně každý má nějakou specializaci nebo si o něčem rád čte nadpisy v novinách. Kdo byl někdy na pracáku, tak ví, že i tady se společnost nemilosrdně dělí na vyjukané bažanty a kompetentní zavedené mazáky, kteří vědí, kde je sever.

Měli jsme na základce kluka, kterej skoro nikdy nic nevěděl. Když ale věděl, vyběhl rozčileně do uličky mezi lavicema a v podřepu (aby to vypadalo, že má stále prdel na židli) křečovitě mával pravicí se vztyčenýma dvěma prsty. Tenhle malej debílek řvoucí „Já vím, já vím!” je v každým z nás.

V komentáři pod autobiografickým článkem na Priglu o tom, že třicetiletí chlapi 21. století jsou úplně na píču nám čtenář/realitní makléř vysvětlil fungování trhu s nemovitostmi, které jsme podle něj špatně pochopili. Myslel si, že lidi na Priglu hledají rady ohledně nákupu nemovitého majetku? Ne, je to prostě jeden z mnoha nás – lidí, kteří jakože něco ví.

Správnej chlap dokáže celou realitu převést do tří styčných bodů svýho promarněnýho života – rozvodu, vojny a řízení auta, a jeho vedlejší názorovou specializací jsou cigáni, politika a muslimové. Hospody jsou ale dneska přeplněný klukama, kteří se dívají na správný chlapy zpatra a mají svý vlastní důležitý informace o světě.

Lidi svoje názory milujou a taky je rádi říkají. Sociální sítě tomu rozhodně nepomohly. Všichni dnes můžeme aplikovat svou úzkou perspektivu na dění celýho světa, který k nám přichází skrz internet. Post-lacanovští filosofové se tak často vyjadřují k problémům, jako je „atmosférickej motor versus turbo” nebo semifinále Česko hledá superstar. A moc jim to nejde.

Nelajkujeme ty články, který nám přinesly něco novýho, ale ty, který potvrdily to, co „jsem vždycky říkal.” Lidi jsou schopní prolízat netem celou pracovní dobu, aby mohli znovu a znovu každý den s konečnou platností říct: „Přesně tak! Tohle si myslím už deset let a prachy mi za to nikdo nedá.”

I opravář mašin na zmrzlinu chce dát světu vědět, že něco ví, a že jeho obor nezvládne každý péro. Na stejným základě stojí Prigl.cz, variováním tří témat pořád dokola (neúspěšní hip-filďáci, vygumovaní zaměstnanci korporací a srandovní manuálové) popisujeme celý svět přesně podle vzoru rozvod – vojna – auto. Nic jinýho neumíme a stejně by to nikoho nezajímalo.