Než Vieweghovi bouchla hercna, chtěl nám toho sdělit co nejvíc o mrdání. Pročež o něm napsal asi 25 knížek a natočil pět filmů a jeden seroš. Řadu let se nám jeho dílo nedařilo plně docenit, dokud jsme na něj neaplikovali poučku analytické metafyziky: když chceš vědět o čem to je, zjisti, o čem to není. Pak se ukáže, že Viewegh je hluboká studnice moudrosti o tom, co všechno v prcání řadovýho Čecha a v rituálech okolo chybí.

Když v americkým filmu vystřílí hrdina padesát zmrdů, aniž by se mu zrychlil tep, je to pro hlavní hrdinku dostatečnej rajc, aby se šlo šukat. V nejnovějších hollywoodských dílech navíc i sama hrdinka sundá bazukou několik vrtulníků a tak je v jejich závěrečným triumfálním pichu i vzájemnej respekt dvou demokraticky orientovaných, genderově uvědomělých zabijáků.

Ve francouzkým filmu zase neduživej intoš dvanáct hodin bez přestání žvaní a pořád ho napadají další a další přirovnání, v nichž se objevuje tu Breton tu Sartre tu Apollinaire. Stylová buchta je stejně nesnesitelně užvaněná jako náš znalec vína v menšestrovém saku a ano – i ona je absolventkou akademie umění. Když oba seznají, že jsou na tom, co se týče znalostí sýrů a filosofie zhruba nastejno, rozdají si to v roztomile nepořádným pařížským bytě.

A pak přichází na scénu Marek Vašut, Vin Diesel české kinematografie. Hned z první zaujme vyvolenou tím, že se chová rozpustile jak senilní důchodce na léčebným zájezdu v sanatoriu, aby později v eroticky stísněném prostoru výtahu přiožrale vytasil: “Jestli budou zítra zase halušky, tak zakládám hnutí českýho odporu!” Buchta se nadšeně rozkvičí (byla to totiž první ucelená věta, kterou od chlapa ve svém okolí slyšela).

Když ji pak Vašut otevře své nitro a zmíní se o bývalce, která s ním do Tater nepřijela, přičemž neopomene s pedantstvím drobného škudlila úvést částku, na kterou ho ta ludra přišla, má vyhráno: “Za pouhých sedm tisíc korun storno poplatku jsem získal plných čtrnáct dní úžasné svobody, sebeobviňování a osamělosti,” V tu chvíli už je jasný, že na to při nejbližší příležitosti za zády jejího oddaného, leč tupého přítele pěkně po česku “hupnou.”

Etiketa vesnickýho porna

“Máte krásné oči /chichi / Myslím ty dole /chichi,” je fórek, na kterej se v Česku DÁ sbalit žena. To je fakt, před kterým tvůrci Románu pro ženy, Nestydy, Mužů v pokušení a dalších děl rozhodně neuhýbají.

Vše o českém namlouvání se dozvíte v moravském klubu Prasečák aka 007 poblíž Vyškova. “Ahoj, kdo ste?” ptaj se tři místní samice, když přijdou tři samci. Stejně jako v pornu není přípustné, aby se každý, byť jen náhodný kolemjdoucí nezapojil.

Právě této random mrdací strategie s názvem “Jé, ženská!” je Viewegh starostlivým učitelem. Když se v jeho filmu v bytě najednou bezdůvodně objeví nějaká buchta, stačí říct “To je Ingrid” a hned je jasno.

Chemie z Lovosic

I český “hupnem na to” ale bohužel vyžaduje jisté formální dekórum. Těsně před blížící se píchačkou by to mělo mezi účastníky jiskřit a měli by získat iluzi, že si vlastně rozumí. “Jiskření” a “porozumění” je ale skutečnou achillovou patou jinak spokojené debility filmů jako Román pro ženy. Zatímco v realitě se pár ožere, případně nafetuje a o jiskření i porozumění je vrchovatě postaráno, konverzační scéna “Před pichem” je nad schopnosti scénáristů.

Takže jedinej způsob, jak dát najevo, že se nejedná o žádnou knedlo vepřo lupačku, ale že to “něco znamená”, je pustit francouzskej šanson a pít víno v restauraci, která bude buranům připadat “na úrovni”. Stejně tak zárukou, že náš hrdina bude pozorným milencem je fakt, že pracuje v reklamce jako svými slovy “kreativec”.

V unuděným Česku stačí k získání rozhodujících bodů nad konkurencí třeba to, že zavoláte na svýho psa: “Bilbórde!” a nemáte děravý fusekle. I náročnější holky z obcí nad deset tisíc obyvatel, jejichž starej má slušně rozjetý stavební spoření, se zlomí po větě: “Vezmu tě na tolik předvánočních večírků kosmetických společností, kolik budeš chtít.”

Debilita spojuje

Chtělo by se říct, že právě mužské křupanství a kreténismus je tou překážkou, která brání rozeznít všechny nástroje rafinovaného milostného koncertu. Jenže ono s buchtou, která na všechno dělá: “Hmmm.” “Jooo” “Aháá”, krčí nos, přivírá s čebínskou smyslností oči a debilně se hihňá, delší konverzačku nerozehrajete.

Tomu pak odpovídá osudovost milostných vztahů. “Já jsem chtěl prcat a ona chtěla děti, tak jsme se vzali,” líčí peripetie Velké lásky čerstvý PhD v oboru pedagogika dospělých. “Oženili jsme se, abychom měli levnější hypotéku,” vysvětluje bez okolků specialista zákaznické podpory v IBM, proč vybral jako kulisu pro osudovou nabídku firemní kantýnu během obědové pauzy.

V Česku se z Femme fatale v nejlepším případě stává kámoš na prcání, kterej se nenasere, když ho poplácáte po rameni a pošlete domů nebo zkušeněji, jak předvádí Don Vašut před skokem do taxíku, mu dáte kamarádskou hlavku.

Naši muži a ženy si zvykli na naprostou vztahovou nenáročnost. Díky této demoverzi genderové rovnosti mají dneska i holky svoje filmy oslavující možnost bez výčitek poskakovat po ptácích. “Chlapi nemůžou golfu odolat, je tam osmnáct dírek,” vysvětluje Eliška Balzarová v Ženách v pokušení. Protřelá šedesátka, která “se svou kundičkou, přežila tři režimy” moc dobře ví, o čem život je. Češi a Češky si zkrátka vyjdou vstříc a nic moc od sebe ani nečekají.