„Nebudem zpívat o psech, kočkách a o pivu. O pivu vlastně možná jo,” říká textař kapely Homoguru Filip. Povídali jsme si s ním a s kytaristou Pepou a benjamínkem basákem Robinem o poflakování, tvorbě a revivalových kapelách. Bohužel Robin se rozmluvil až poté, co přešel z kofoly na pivo a já měl už vypnutý diktafon.

Prigl: Napřed se zeptám, jak se vám líbí prigl.cz?

Filip: Graficky se mi to líbí. Je to jednoduchý a dobrý.

Pepa: Články jsou vtipný. Já jsem nezažil nikdy nic jinýho než flákání, takže ty témata jsou mi blízký. Je dobře, že se tím někdo zabývá.

Filip: Mě přijde, že flákání je lepší než nuda. Člověk, kterej se umí flákat, se nemůže nudit. Nikdy.

Pepa: Já třeba studuju, hraju ve třech kapelách a stejně mám hrozně moc volnýho času, protože na všechno strašně seru. Přitom flakání úplně nenávidím. To je střet dvou světů, nic nedělám, sere mě to, ale přesto to nezměním.

Filip: Časem si zvykneš na to, že se flákáš a přijmeš to.

Pepa: Potkal jsem jednu holku, co vůbec nic nestíhala. A když jsem se jí zeptal, jak to, tak říkala, ža má hrozně moc kamarádů a že s nima pořád musí chodit někam ven. To už ani není flákání, to je mrhání životem.

Teď už k vám, proč jste se rozhodli zpívat anglicky?

Filip: Pro mě to je jednodušší, protože studuju angličtinu a píšu i čtu v ní většinu věcí. Navíc hrajem takový funky/disco a do toho se angličtina rozhodně hodí víc.

Pepa: My chceme, aby se lidi bavili a tančili a ne aby přemýšleli nad textem.

Filip: Ty texty jsou v tomhle sekundární. Tím nechci říct, že je odflákávám.

A v čem by ti čeština nevyhovovala?

Filip: Tím, že má míň samohlásek. V angličtině máš frázový slovesa, ty se dobře zpívaj.

Můžeš dát nějaký příklad?

Filip: Tak řekni nějaký libovolný tři český slova.

Pepa: Pes, kočka, pivo.

Filip: (částečně zpívá) peees, kooočká. To se blbě natahuje. Piiivo. To už se dá, ale zní to tak trošku česky jakože pražsky. V angličtině když to zpíváš keet-doog-biir. Můžeš si s tím pohrát. Česky to zní debilněji. Samozřejmě nebudem zpívat o psech, kočkách a o pivu. O pivu vlastně možná jo.

Co si myslíš o českým zpívání anglicky?

Filip: Já si myslím, že ten trend je správnej. Všude to dělají a vychází jim to, třeba Němcům. Z brněnskejch kapel se mi líbili třeba Annie´s trip, kteří taky zpívali anglicky. Česká kapela, která zpívá anglicky, má pozitivní ohlasy i v zahraničí a pak když to nějakej čech recenzuje tak napíše, že to je snůška sraček. To je totiž českej mindrák. Kritizovat, že někdo zpívá anglicky, to je takovej úzus. Když už té kapele nemám co vyčíst, tak jí vyčtu aspoň tohle. Většinou tvrdí, že to zpívá Čech a že je to poznat. Přitom třeba cizinec to nepozná a líbí se mu to. Stejně si nakonec každej region vytvoří v globálním světě nějakou svoji local english.

Jak jste se dali dohromady?

Filip: Mě se líbily Pepovy hudební vize a to, jakým způsobem hraje. Šli jsme se spolu ožrat, začali jsme oba po dlouhé pauze kouřit a domluvili se. Sehnali jsme kamaráda basáka, bubeník byl od Pepy z bigbandu, sešli jsme se a zjistili, že se nám ta hudba líbí jako prase. Od začátku jsme chtěli hrát takovou pozitivní hudbu, srandovní. Kytarovka původně. Pak jsme zjistili, že je tam slyšet trošku jazzu, trošku funky, moc jsme ze začátku nevěděli kam dál. Ale teď už říkáme na zkouškách, když vznikají nový písničky, tohle je homoguru, tohle vůbec.

Nemůžu se nezeptat na ten název Homoguru?

Filip: Ty tam slyšíš to homo a to guru, to jsou takový dvě slova, ono to dost provokuje. Stalo se nám, že jsme měli hrát na jedný akci – nebudu jmenovat – a ti organizátoři nás tam nechtěli, že ten název je strašnej. A vzali místo nás punkovou kapelu, která hraje muziku o třech kilech.

Váže se ke vzniku jména nějaký příběh?

Filip: My jsme měli na facebooku fotku z první zkoušky, po které jsme se ožrali v Dezertu a různě jsme se navzájem objímali. Holky z bývalé kapely k té fotce napsaly „Filip a jeho buzny“. Pepa k tomu přidal „homo štěstí bylo zvěčněno“ a potom moje přítelkyně, „a v jeho centru sedí kdo?“ A Pepa napsal: „Homoguru“ Pak jsme to nechali bejt a já jsem asi po čtrnácti dnech přišel s tím, že by to dobře vypadalo na plakátech.

Pepa: To slovo do té doby neexistovalo.

Filip: Homo je jako člověk a guru jako někdo, kdo se zaměřuje na pocity.

Pepa: My ty lidi vedeme, aby se usmívali a byli rádi na světě.

Filip: Guru předává nějaký spirituální věci. Navazuje to na neandrtálce, ti byli takoví citliví.

Neandrtálci?

Filip: Jasně. Byli citlivý a homo sapiens sapiens je vyhladili. Oni byli takoví umělečtí a slabí. A Homo Guru je ten, kdo může těžit ze slabin. Není to takovej ten Homo Macho, ale člověk, co zná svoje slabiny. Já třeba neumím tancovat, ale na pódiu sebou mrskám pořád. Když lidi vidí na pódiu týpka, co se mrská jak epileptik, tak si myslím, že se spíš odvážou. Dodá jim to odvahu hýbat se.

Pepa: Já bych chtěl, aby si nás lidi spojovali s tím, že přijdou čistí a suší na koncert a odejdou zpocení jako kráva.

Co si myslíte o všudypřítomných revivalových kapelách?

Pepa: Tak díky týhle otázce vzniklo homoguru. Jsme se s kámošem šli flákat na hajzl a u močení – byla to neuvěřitelně dlouhá moč – se mě zeptal, kde hraju. Já jsem mu odpověděl, že v bigbandu a on že hraju jenom cover. A měl pravdu. Není nad to zkoušet něco novýho, pokoušet tu hudbu. Já třeba revivaly úplně nesnášim. Kdybychom třeba dělali AC/DC revival, tak já tam přijdu jako kytarista a budu dělat, že su někdo jinej. V bigbandu je to odlišný, sice hraješ covery, ale na nikoho si nehraješ.

Filip: Já vůbec nechápu, že někdo chce hrát revival. Kdo to chce dělat? Pro mě ten, kdo to dělá, není hudebník. To je pak nějakej herec. A ještě k tomu špatnej herec.

Třeba Shakespeare se hraje už čtyřista let a nikomu to nevadí?

Pepa: Mě nedělá problém, že uchopíš něčí dílo. Mě vadí, že se stylizuješ do jiné osoby. To je stejný, jako bych se teď převlíkl za Shakespeara, měl stejný hadry jako v šestnáctým století, mluvil bych starou angličtinou a říkal ´Já jsem Shakespeare´. Ale hrát jako herec jeho hry mi naopak přijde výborný.

foto: Vendys