Partička zhýralých intelektuálů, kterým se nedaří ukočírovat lásku k fotbalu. O elektronickém recitačním kroužku Vítrholc si tu a tam můžeme přečíst v novinách. Potom, co v klubu Boro odehráli svůj set, jsme spolu s několika členy kapely usedli a zamysleli se nad vznikem kapely, nad její poesií i muzikou a dostali se samozřejmě i k fandění na Zbrojovce…

Prigl: Máte nějakou formu jak se představujete?
Kaňas: Vůbec ne.

A je třeba něco, co se vám v hudbě nelíbilo?
Kaňas: Jako jestli se nám něco nelíbílo, a proto děláme to, co děláme? Nevim.
Pajináč: To je vícesečný.

Původně vás člověk mohl po Brně sledovat spíš na papíře. Můžete nějak popsat svůj přesun ke zvuku?
Kaňas: To bylo tak. Básničky nás nebavilo číst na nějakých besídkách, ale chtěli jsme číst v klubech. A protože to samozřejmě nikdo nechtěl poslouchat, tak jsme začali dělat akce, kam jsme zvali kapely. Vybrali jsme si nějakej region, třeba Novej Jičín, a pozvali kapely, který začínaly a součástí toho bylo naše čtení. Protože já jsem s muzikou trochu koketoval, měl jsem známý muzikanty, tak jsme později do čtení začali dávat muziku. Čirá improvizace. Ten přerod trval třeba patnáct let, což je strašně dlouho. Charakter Vítrholcu vychází z melodramatu…
Pajináč: Vítrholc, to vlastně není tak úplně skupina. Někdo píše texty, někdo zkouší písničky, dělá strukturu a tak. Ten zbytek, co ty texty nedělá, tak si to může ve zkušebně pilovat. Ale zas na základě spodku, co dělá kámoš, kterej nám posílá texty přes internet..

Když jste začali dělat i hudbu, byli jste nervózní z toho, že po letech psaní za váma najednou po pár měsících zůstane nějaká zvuková stopa?
Kaňas: Hele ono to bylo tak, že my jsme vždycky improvizovali, i proto jsme dneska hráli jenom ve třech a ne v šesti jako normálně. Ty improvizace, to mluvený slovo, můžeš položit do jakýkoliv muziky, třeba do vrčení pračky že jo. A náš kamarád Pavel Pohořelský, kterej taky udělal pár písniček, dostal ten materiál do ruky, dal tomu formu a my jsme tu formu začali dodržovat. To byl ten odrazovej můstek, protože v tom okamžiku se z toho stala jakoby kapela. Normálně nám říkal ředitel Domu umění Koričány, že jsme elektronický recitační kroužek. Což je nejlepší.

A s odstupem, když máte něco hotovýho, srovnáváte to nějak s tím samotným psaným slovem?
Kaňas: Já si myslím, že je důležitější hudba. Protože my těch textů máme fakt plnou prdel. Já otravuju každýho známýho, kdo píše básničky, aby mě je dal. Máme proto na tom Vítrholci rubriku Báseň týdne. Mě to nebaví plnit svejma textama. Každýho, kdo píše, tak toho oslovuju, a z toho my to vlastně lovíme. Třeba ty texty, co jsi dneska slyšel, to složilo šest lidí. Je to smíchaný dohoromady a najednou, když to třeba hraješ podesátý, tak to trošku koresponduje. Není to poskládaný přesně na tu hudbu, ale i ta hudba nás začala bavit. Hlas položíš tak, že nějaký ty tóny se tam motají, má to nějaký podkres a hlavně zvuk. To slovo potřebuje zvuk. Když seš na čtení nějakýho zaklínače hadů, tak může být sebelepší, ale prostě to zanikne. Když to zabalíš do toho doprovodovýho hávu – a není to klavír nebo housle – tak je to výborný. Nic proti klavíristům.

„Dobrá poezie může být třeba návod na pračku, kterej rozbiješ do slov a dáš mu rytmus“

Dneska když jsem vás poslouchal, tak jsem si zas uvědomil, že se v těch textech dost propojuje svět práce se světem života, kterej té práci předchází. Vnímáte třeba toto jako nějakou kvalitu, kterou se snažíte rozvíjet, nebo vůbec?
Kaňas: My jsme vždycky tvrdili, že dobrá poezie nemusí být psaná slavným básníkem. Dobrá poezie může být třeba návod na pračku, kterej rozbiješ do slov a dáš mu rytmus. Já a Karel Škrabal jsme novináři, takhle jsme to psali v novinách, to jsou ty krátký zprávy, titulek vole a máš tam patnáct řádků. Do těch patnácti řádků pak musíš namixovat to, co žiješ. A v podstatě u Vítrholce si vážím těch textů od cizích lidí právě tehdy, když dokážou uhodit hřebíček na hlavičku. Všechno co děláme je prostě pravda, děláme to, fakt se nám to stalo a samozřejmě ta práce tě hodně poznamenává. Ty samozřejmě v tý práci musíš bejt, plníš zadání, úkoly, jako v každý práci. Takže seš nějak svázanej, pak to skončí, děláš si co chceš, a můžeš si veršovat a rýmovat.

„Když seš v práci a nejseš piča, tak zůstáváš sám sebou“

Obecně. Myslíte si, že práce má význam v hudbě? Bylo by dobrý, kdyby bylo víc hudby o práci? Nebo naopak.
Pajináč: Každýmu se chce blinkat do toho co chce říct lidem, tak se chytá toho tématu. Vítrholc, možná to není úplně romantický seskupení, je to v jádru o tom, co se jim děje. Co napíšou, to je přesně to, čeho si všimneš, když jdeš po ulici, co tě sere, když ráno stoupneš do hovna a seš pak v práci. To smrdí, tak to pak napíšeš.
Kaňas: Té práce je tam jenom kousek.
Pajináč: Jako je to tam hodně, protože seš hodně v práci, pak seš pár hodin na ulici.
Kaňas: Podívej se, když seš v práci a nejseš piča, tak zůstáváš sám sebou, a jakmile máš chuť si něco v podobě nejakých textů zaznamenat, tak to uděláš a seš to pořád ty. Ona ta práce tomu dá rychlost. Když chceš něco říct, tak to musíš rychle vysypat. Kdežto kdybys nad tím špekuloval – tady to slovíčko by se dalo ještě vyhodit, tohle by se mohlo dát na začátek – už z toho děláš něco, co to není. Ten okamžik, kdy tě nevidí šéf a ty si to tam můžeš v klidu vyšívat, ten je nejlepší. To je věc starých textů Vítholce. Ale to už nejde, my sme zažili zrovna ty časy, kdy to ještě šlo. Možná jsme byli mladší. Nevim jak to mají kluci, co vyrostli při práci.
Prcek: Já nechodím do práce.
Kaňas: Ale živíš se něčím, a jestli jsi schopen se u toho nějak uvolnit, když ozeřáváš porno fotky…
Prcek: Já jsem v nonstopu.
Kaňas: On by nemohl napsat pořádnej text, protože nemá tu katarzi. Nemá ten moment toho vytržení, protože pracuje doma, je svázanej.
Prcek: Tak já si dám do pokoje štípačky. Hlavně v té době neexistoval facebook, takže tě nic neodlákávalo si zatvořit. Ne vole, neviděl jsi ty videa těch cizích kapel.

Takže když jste teda byli mladší, tak jste víc psali o práci…
Kaňas: To šlo no.

„Karel Škrabal reprezentuje toho jednoho fotbalovýho fanouška, kterej slyší věci ze života“

Myslíte, že se to bude dál vyhrocovat, tady s tím facebookem, že se toho času pro tvorbu bude ještě míň?
Prcek: Face to face je to jiný.
Pajináč: Já si myslím že můžeš být kápem někde na sídláku jenom protože hážeš dobrý videa na facebook.
Prcek: To si myslím že časem bude
Kaňas: Takový to „Ukaž kule, ukaž piču!“, tak to je vlastně fotbalovej pokřik, když se někam jede s fotbalem. Máš fanoušky Zbrojovky Brno, jezdíš s fotbalem a teď seš na cizím hřišti, lidi volají policii, nemáš žádný práva. Jels tam, tak seš součástí stáda. I když nechceš hajlovat, tak tě nepustí ven. Křičí se to na kameramany, protože vždycky má službu nějaká blondýnka v kostýmku, která stojí před tím davem. Stojí tam a teď říká co se stalo, kdo přijel, proč přijel, a oni na ni: „Ukaž kule“. A právě ten Karel /Škrabal/ ve Vítrholci reprezentuje toho jednoho fotbalovýho fanouška, kterej slyší ty věci ze života, z toho kotle fotbalovýho, kterej je strašně zajímavej. Jsou chorea, slogany, který nevymyslíš, každý město má něco svýho. Na Brno se křičí „Brno buzerantů plno!“, takže odpovědí bylo „My sme teplí no a có, no a có!“. Karel z toho krájí, on se dostane do toho tvůrčího procesu, kdy děláme, vymýšlíme něco ve zkušebně, a hned se to tam narve

„Kdyby ses narodil někde v Krumlově, tak musíš fandit Spartě nebo Slavii a seš ta největší piča na světě“

A jak on se toho vlastně účastní, toho fotbalovýho dění? Sem se právě nedávno proklikal k nějakým fotkám z koncertu Vítrholce. Možná okraj Brna, les, na fotkách kromě kapely u stolu lidi v dresech, a vyvešená vlajka Torcidy…
Kaňas: No my jsme jim totiž složili dvě hymny. Jedna je o zimě, kdy si na konci po ježíškovi přejou, aby přinesl titul Zbrojovce. Torcida je spolek, s kterým fakt jsme na ten fotbal jezdili, já a Karel, zbytek borců ne. A my jsme tu poetiku fotbalu přitáhli do Vítrholce. Ty fotbalový texty jsou o klukách, kteří na ten fotbal jezdí. Jeden se jmenuje Brno, a je to to tom, jak je to výborný, že můžeš fandit Zbrojovce. Že kdyby ses narodil někde v Krumlově, tak musíš fandit Spartě nebo Slavii a seš ta největší piča na světě, protože nikam nepatříš, že jo. Kdežto Brno, Zbrojovka, žádnej stadion… Žádný kluby pořádný, to je přesně ten naturel toho Brna a to ten fotbal v té poetice hodně postihuje. Když někde spustíš “Ukaž piču” tak lidi co nechodí na fotbal jsou mimo. To je docela dobrý u Vítrholce, že je můžeš mást, že řekneš, oni jsou sprostí tak nějak zbytečně, ale my nejsme sprostí, my jenom říkáme, co známe, co jsme zažili. Ty sprostý slova, oni třeba kluci, my jim nevysvětlujeme, co mají číst,

Ono na tom fotbale by to ani možná moc nešlo. Ta původní vazba na fotbal vznikla jak? Je to odraz toho starýho Brna, situace, kdy každej druhej s někým chodil na učňák? Nebo jste se tak dlouho hádali po kavárnách, až jste řekli, že se na to můžete vysrat?
Kaňas: Ne ne, to je přirozený.

„Když si vezmeš sociální skupiny, tak mezi fotbalovejma fanouškama jsou uplně všichni.“

Budu v batohu mít nějaký knížky, ale půjdu si tam raději zařvat…
Kaňas: Ta představa toho, že fotbalovej fanoušek je skinhead vole, rasista, fašista, je prostě nesmysl. Za Lužánkama se kouřila tráva tak jak nikdy, nikde jinde v Brně. Tam bylo dvacet tisíc lidí, který jsi nemohl uhlídat. A my jsme tam začali chodit se dívat ještě než jsme tu Torcidu poznali. Chodili jsme se dívat jako co se vlastně v tom městě děje. No a najednou jsme zjistili, že to nejsou vole borci z Bohunic, kteří maj učňák, tam byli prostě právníci, filosofové, tam byli prostě uplně všichni. Když si vezmeš sociální skupiny, tak mezi fotbalovejma fanouškama jsou uplně všichni. Prostě tomu fandí právníci, kteří fakt vedou normální živnost, chodí tak oblečení a od Klause dostanou povolení, že můžou soudit. Prostě tam chodí. Samozřejmě nehajlujou, nejezdí na výjezdy, nechlastají, nebijou se.
Pajináč: A není jich tam zas tak moc.
Kaňas: A není jich tam až tak moc. ale třeba za tu éru, co jezdim na tu Zbrojovku, tak pět borců.
Pajináč: Z dvaceti tisíc.
Kaňas: Tak já jsem se nebavil se dvaceti tisícema, ale se stovkou, že jo. Kolik je fotbalovejch fanoušků.. Tohle bylo úplně přirozený, a my jsme ten svět začali přenášet. Začali jsme o tom psát ty básničky a četli jsme je v klubech. Což byl taky úlet, protože jsme si tím vysloužili nálepku, že jsme prostě fašouni, že jsme vole takový Rammstein, s tou hlasitou hudbou dohromady. Když si nás chtěli zařadit, tak to bylo nějak jednoduše a blbě, což nám vůbec nevadí. Protože ty texty mají hlavu a patu, a když si to někdo rozlouskne, tak nad tím prvně musí strávit ten čas.

Zbrojovka, a co další kluby? Jak se sestoupilo, tak jsem přemýšlel komu dalšímu se v Brně může fandit. Před lety byla v tabulkách vysoko židenická Čafka, tam to dneska vypadá jak?
Kaňas: Hele, nás zajímá fakt jenom ta Zbrojovka, zbytek nás vůbec nezajímá. A to, že sestoupila, to vůbec nevadí, protože ona je tak strašně slavná že to musíš ukázat v Praze, v Ostravě, v Bohumíně. Teď musíš jet do Vansdorfu, do Trutnova, musíš ukázat i v tý druhý lize jak je slavná. To třeba, to je můj výklad.
Tys nikdy nebyl na Čafce?
Kaňas: Ne.
Pajináč: Já taky ne, ale zjistil jsem, že tam maj dva stadiony. Jedna škvára, tam je teďka nějakej skatepark. Tam sem vyrůstal, ne?
Kaňas: Ono se třeba chodí na fotbal, jako na nějakej Komín nebo Bystrc a tak. Někdy tam taky zajdeš čas od času, protože tam od někoho hrajou jejich děcka. Ale pořád je tady Zbrojovka. Zbrojovka je to, co ty lidi spojilo.

Takže půjdete na brigádu, jestli bude na ten stadion…
Kaňas: Ne. My už to máme za sebou, tady to už je na mladý. Skutečným fotbalovým fanouškem můžeš být tak do třiceti, protože na Baník do Ostravy, když někdo rozkope sedačky, tak to trvá dva dny. Všechny zatknou, pak se potí vole, pak vybíraj ty videa, kdo co udělal… Potom to pouští, takže na to nemáš čas, peníze, náladu nic. Dva dny nevydržíš.

Na vašem albu se, jestli je to možný tak říct, se dost mluvilo o generační změně. Drželo se to nějakejch roků, který vytyčovaly určitej prostor, od kdy do kdy co znamená, a za dva tři roky jsou ty obrysy k ničemu..
Kaňas: Samozřejmě sbíráš zkušenosti, ale s těma zkušenostma přicházejí i negativní věci. A pokud se na ně vysereš, tak to seš pak takovej ten geroj, kterej jde do všech střetů hlavou, anebo to nějak zaznamenáš. Hlavně ten generační přelom je cítit v tom, že když jsme začínali dělat Vítrholc, tak končily kapely, končilo se s živým vystupovaním a začali DJové. Najednou ty kapely, to živý hraní, hrát na kytaru, to byla blbost. My jsme to vydrželi, táhli jsme to dál, najednou se to otočilo, jako že jasný, DJové mají svoje, ale ta živá muzika se vrátila zpátky, takže cítíš že už jsi to zažil. Když jsem začal já dělat muziku, tak tady byl bolševík a tos nemohl. Najednou vole mohli uplně všichni, ale v okamžiku, kdy mohli uplně všichni, tak zase nebyli slavní. Takže zase jsi nemohl, a musel si čekat až zase dostaneš šanci. A my jsme to zkrátili tím, že jsme z toho vytvořili takovej mýtus, nebo takovou kulturní záležitost spíš. Klidně mluvte mistři..

No z jaké pozice máš pocit, že dneska mluvíte k řekněme mladejm posluchačům? Dneska se to tady dost promíchává.
Pajináč: Třicátý první místo v těch nových jménech..

V čem?
Pajináč: Na musicserveru. Vydal čtyřicet nových nebo diskutovaných jmen na hudební scéně, kde jsou třeba Pionýři a co já vím teďka. Takže se tam objevil po dvaceti letech Vítrholc.

Berete to jako satisfakci?
Kaňas: Baví tě to, protože ta Stovka /CD Vítrholc – 100/, ta deska, o který všichni mluví a kterou my už ani neumíme hrát, tak ta když vyšla, tak se šířila v malým okruhu lidí. Byla to událost, pak se na to zapomnělo, a najednou se to dostalo někde do dalších krajů mimo Jížní Moravu. Takže další nákop, lidi mluvili o tom, že to je pecka a všichni si mysleli, že jde o novinku. Ne. Teď ta deska je stará deset let a někdo ji zase objeví. Takže se to vrací v takovejch smyčkách. Je teda vidět, že ten nápad furt ještě funguje no, je to potěšující. I když pro nás je nejlepší ne vydávat desky, ale hrát v klubech. To tě baví nejvíc ze všeho.

Teďka jsem v jednom rádiu syšel váš track Píczusi. To je nějaká movinka?
Kaňas: To je novinka no.
Pajináč: Tak čtyři roky?
Kaňas: To je právě ve Vítrholci hrozná prdel, že o všem o čem budeme mluvit jako o novince, tak je vlastně strašně staré, ale nehrálo se to, nebo se to hrálo chvilku. My se tak můžeme vracet zpátky. Já tomu říkám novinka.
Prcek: Má to dost dobrej zvuk na tom koncertě.
Kaňas: Třeba asi šest let chceme vydat novej almanach. Je to na ještě šest.
Pajináč: Řeknu Frantovu báseň týdne.
Kaňas: Vyklop ji no, to je jedna z věcí, která v tom almanachu bude.Tak před šesti lety jsem oslovil pár lidí, a oni se mě co dva roky zeptají. „Tak co almanach, kdy vyjde vole?“
Prcek: Třeba jednou vyjde.

A ti Píczusi jsou nějaká předzvěst toho, jak to ted’ bude vypadat?
Kaňas: Asi jo, protože třeba ta stovka je taková, že tam má všechno 100 BPM. Takže to má stejnou rychlost, a navíc tam jsou tři tóny na celý tý desce. Je to dlouhý, tam není písnička, která by neměla sedm minut. Ale teď ty nový věci jsou fakt takový písničky. Krátký, ale toho textu je tam pořád hodně. Strašně textu, což je trošku problém. Ale zas mě to hrozně baví, co a jak tam vynecháš. Když jsme hráli naposled, tak to vlastně byl takovejhle text, a já jsem ho zkrátil akorát na tolik /Ukazuje rukama vzdálenost. Zmenšení cca o čtyři pětiny./

„ Mrdám svýho Harleye. To když někde nezahrajeme tak nám to vyčítaj týden.“

Přímo až na tom fleku?
Kaňas: No vyhodil jsem z toho slovesa.
Pajináč: Ne, ted’ka před minulou zkouškou se mu to nezdálo.
Kaňas: Ono to je nakonec jedno. Lidi to fakt nevnímaj tak, že by šli slovo po slovu. Když to tam do nich rveš, tak si fakt zapamatujou jenom slogany. Nejslavnější věc ze Stovky je Mrdám svýho Harleye. To když někde nezahrajeme tak nám to vyčítaj týden.

Takovej ten prokletej hit.
Kaňas: Je no, přitom to vzniklo uplně náhodou.
Pajináč: Ale pro nás třeba Naši šéfové jsou mart’ani.
Kaňas: Ale to má furt sílu
Prcek: A na Kamence proběhla sexuální genocida.
Kaňas: To je docela dobrý. To vzniklo tak, že já jsem tam bydlel, a vysvětloval Karlovi, kterej tam chodíval za Čuříkovou, že to je prokletá čtvrt’, ta Kamenka. Že tam jsou borci, kteří jsou uplně ožralí. Říkají, „..no nic já musím, já mám ještě něco na práci“, ne? Tak to jsou všechno sedmilháři, oni se tváří jak umělci, to je fakt vytrženej svět. A tak vznikl ten text, že v Kamenné kolonii vypukla sexuální genocida.

A bylo to tak vždycky, s tou Kamennou kolonií?
Kaňas: Oni se tam začli stahovat ti bohémové, když jako vznikla ta brněnská bohéma. To znamená šedesátý roky, nástup Goldflama a tady těch postav. Kocourek a tady ti. Tak oni to vlastně vytvořili, že oni jsou bohéma. Ne že oni nebudou pracovat. Ale zase nebyli úplně první, protože před něma byli štatlaři vole a ti, co vymysleli hantec. Protože se mezi sebou dorozumívali tak, aby jim nikdo nerozuměl. Byli taky takoví. Nechtěli toho moc.. ..nefachčenka. Takže ono to má v Brně kořeny a roste to furt. Vždycky se tady vytvoří nějaká skupinka, kde se ti lidi prostě schovávají a hrajou si na umělce.