Radek, kterýmu všichni v Brně říkají Sova, maká už čtyři roky v Německu, aby zaplatil exekutory. Poslal je na něj Dopravní podnik, kterýmu jako puberťák neplatil jízdný. O tom, jak jde z jedenácti tisíc vykouzlit třičtvrtě milionu, jak se z toho nesesypat a necítit nenávist k lidem, jsme si povídali s ním a jeho přítelkyní Dominikou:

Prigl: Slyšel jsi o někom kdo by dlužil víc než ty?
Sova: Zatím ne. Někteří z těch, co dluží 300 tisíc a víc, jsou moji kámoši. Možná jednoho z nich znáš z reportáže Opilý mladík venčil v centru Brna hada. Ten zrovna dluží 400 tisíc.

Kolik po tobě vlastně ve finále chtěli?
Vychází to na 704 tisíc.

Jak se dá z neplacených pokut Dopravnímu podniku vyrobit 704 tisíc?
Bylo to celkem 21 pokut, který jsem od 15 do 19 let shromažďoval. Tehdy byla jedna pokuta za pětikilo. Některý jsem zaplatil, některý ne.

Neříkal sis třeba u desátý pokuty: „Teď už si lístky začnu kupovat?“
Máti byla samoživitelka, vydělávala šest, sedm litrů měsíčně. Ona nebo táta mi sice občas kupovali lístky, ale já je obratem ve škole prodával kámošům, abych měl na pivo. Většina z peněz končila v Rakvi nebo Rugby.

Hrozba revizora tě nikdy nestrašila?
Neřešil jsem to, dal jsem mu celou peněženku a řekl: „Vypátrej si to, Sherlocku.“

Byl jsi už známá firma…
Se spoustou revizorů jsem se poznal za ty roky osobně. Jedna revizorka skončila místo pokuty u mě doma. Někdy jsem je poznal už na nástupišti a ptal jsem se jich: „Pustíš mě?“ Někdy pustili, někdy ne.

Jaký byly první příznaky toho třičtvrtě-milionovýho průseru?
Někdy po škole, když mě těch dopisů začalo chodit hodně. To mi bylo 19 nebo 20 let. Dával jsem je do šuplíku.

Kteří exekutoři se ti ozvali první?
Vzpomínám si na nějakýho debila z Vyškova. Ten přišel domů k máti, tehdy to doopravdy prasklo. Začal jsem platil prvnímu a na to zareagovali další. Každej týden mě přišlo pět, deset dopisů. Nejlepší jsou ty, kde je tučně a barevně zvýrazněný „exekuce.“ To znamená, že ti ještě nic neberou.

Jak ses dokázal v té situaci orientovat?
Na jejich jména si moc nepamatuju. V papírech je, že tenhle exekutor to má od jinýho exekutora a ten zas od jinýho. Jedinej solidní, na kterýho nemůžu nadávat, je státni. U soukromejch je to tak, že ti co v devadesátkách dělali vymahače, si udělali papíry na exekuce.

Proč myslíš, že ta částka tak narostla?
Když nedodržíš nějakej termín, tak udělají fígl, že to postoupí dalšímu exekutorovi a tak díky papírovejm nákladům je ta částka zase zpátky. Jsem jednoduchej člověk, prostě platím když řeknou. Myslím ale, že některý prachy si prostě nechali jen tak.

Přemýšlels, že bys někoho zabil?
Spíš sebe. Máma mě vyhodila z domu, chvíli jsem zevlil, to člověk nemá hezký myšlenky. Pak jsem nějakej čas spal na gauči se svou holkou Dominikou, sestrou, jejím dítětem a dvěma psama. Radši bych si to odseděl.

Jak se ti vůbec podařilo takovou pálku platit?
Musel jsem začít vydělávat v Německu jako kuchař, protože v Česku většinou nedostáváš prachy, co byly domluvený, a pak nejseš schopnej dodržovat splátkový kalendáře. Mimochodem v Německu člověk platí při exekuci maximálně dvojnásobek dlužný částky.

Co říkáš na to, že musíš pracovat v Německu, abys to zaplatil?
Mám v Česku přítelkyni, vidím ji jen každej druhej týden.
Dominika: Nedělej z toho melodrama.
V určitým smyslu to chápu jako emigraci. Na druhou stranu jsem se naučil řeč, získal jsem sebedůvěru…
Dominika: Je zodpovědnější, předtím byl strašnej šulin.

Dalo by se usuzovat, že čeští exekutoři jsou zmrdská banda pijavic, který pomáhají ničit pracující lidi v týhle zemi?
Teď už jsem sluníčkovej člověk. Zkouším se zamyslet nad tím, že jsou to taky lidi. Ti, s kterýma se potkávám jsou prostě úředníci, kteří pracujou s papírama. O těch hlavách by se dalo asi říct, že jsou to zkurvení mafiáni.

Jak dlouho to ještě plánuješ splácet?
V lednu jsem hotovej. V srpnu oslavím splacení půl milionu a u té příležitosti uspořádáme s kámošema kalbu.