Nevím jak vy, ale já vyrůstal v Židenicích první půle devadesátejch let. Byla to doba, kdy se člověk táhl z Táborské až za kasárna do prvního supermarketu jenom proto, že tam pořídil sodovku, která na sobě měla čárkovej kód. V Bobycentru si ještě nedávali dostaveníčko milovníci fofrpísku, zato tam uklízečky čas od času na schodech našly kulku. Jeho boss navíc vydával časopis s prozaickým názvem Boby, kterej ležel za sklem každýho stánku s novinama, a jasně tak mladejm ukazoval, kam až to jde v tomhle městě dotáhnout. Načerno jezdilo půl Brna.

Pokud se za těmahle rokama dnes zkusíme ohlédnout, s největší pravděpodobností brzy zjistíme, že přiblížit jejich odér přátelům pocházejícím odjinud není úplně snadné. Po dobových reáliích se totiž doslova slehla zem. I když kdesi ted’ psali, že Hošna kroutí osm roků v Bratislavě.

Proto jsme se v redakci rozhodli splnit nesnadný úkol: najít a zpřístupnit autentický materiál, s jehož pomocí by bylo možné přímo nasát atmosféru porevolučního Brna bez příkras a zbytečné sentimentality. Padala různá jména. Rozhovor s Evou Brettschneiderovou o užití metody sněhové koule, porady měly proběhnout u zasloužilých šatnářek nebo člověka, kterej leta provozuje parkoviště na výstavišti.

Nakonec jsme si však uvědomili, že musíme sáhnout ještě trochu jinam. Právě Brno je totiž skutečným svorníkem jednotlivých epizod legendárního béčkového akčního seriálu Detektiv Martin Tomsa. Seriálu, který naděje i první přehmaty vlastní raným devadesátým létům zobrazil snad nejplastičtěji. Za to samozřejmě vděčíme především Marku Vašutovi v jeho životní úloze.

 

V Mlýnský a na Rumišti sice už Lady nekličkují mezi popelnicemi, zato pětková báwa tu potkáme běžně:

Deset tisíc měsíčně plus prémie a jídlo za třetinu ceny – argumenty, které přesvědčily Tomsu k přijetí nabídky práce, by stačily i dnes. Zpráva o velikosti Brna („Blízko je Výstaviště, Přehrada a do města je to jen pár set metrů) není úplně přesná:

Vymyslet drsnej rozhovor hned pro tři grázly natěsnané v malém hotelovém pokoji, to je oříšek hodnej Tarantina. Zvlášť když pracujete s tradičním slovníkem České televize:

Ti progresivnější z nás si v roce 1996 nechávali k vínu servírovat Peppies…

Závěrečná přestřelka odhalí, proč celý film podbarvovalo cosi jako soudtrack V pravé poledne remixovanej Olympicem. Pobíhání komparzu a epická smrt starce, které nezabrání ani Vašutova výpravácká gestikulace: