Časy, kdy byl malý prostor před okýnkem na placení pokut místem setkávání různých společenských vrstev, jsou pryč. Debaty o změnách na trhu práce, o slevách, zajímavostech a umění v Brně se dnes už vedou jinde. „Kamaráde udělám si zbroják a dostanu se uplně jinam, šel bych aj do armády, ale tam chcou maturitu,“ vyprávěl mi tu kdysi mladý sekuriťák s IQ okolo šedesáti. Hudba minulosti.

Dnes prostory ozdobené světelnou instalací a vybavené i automatem na kafe zejí prázdnotou. Příběhy neplatičů jsou také spíše vzpomínáním na staré časy. „Jo jezdila jsem na černo, na střední jsme vždycky s holkama dělali voči a takovýto ´pane revizoré,´ ale teď už ne,“ vypráví studentka, která přišla zaplatit padesát korun za zapomenutou šalinkartu. Ještě mladší studentka připomíná, že se dají malá dobrodružství v MHD zažívat i s šalinkartou krytou prdelí. „Kluci třeba zdrhají, nebo se nějak maskujou, a když je revizor chytne, tak mu ukážou lístek nebo šalinkartu.“ Taky přišla zaplatit jen pade za zapomenutí.

Další exkurz do historie jízdy na černo přináší asociálně působící absolvent VUT. „Dřív jsem vždycky poznal, kteří to jsou. A když ne, tak jsem vzal telefon, něco do něj řikal a na drzo šel kolem nich, skoro vždycky to vyšlo. Teď už jsou tam mladí, trik s telefonem asi znaj. Když mě dvakrát chytli, tak jsem si začal kupovat šalinkartu, a to i když jsem byl na pracáku.“ Nepřekvapí, že platil jenom padesát.

Paní, která šla nejspíš cálovat natvrdo, se s námi nechce bavit. Stejně tak dopadnem přímo u okýnka. Lehce povýšený úsměv při škemrání o nějaký názor, brzy vystřídá úřední chlad. „Žádný historky vám nepovim,“ říká paní – v soukromém životě jistě hodná teta – za přepážkou.

Přání se nakonec vyplní. Studentka estetiky jela na černo a jde to zaplatit. Dokonce povídá o umělecké hodnotě několika svítících tyčí. „To je významný. Říkali nám o tom ve škole.“ Na jméno autora si však nemůže vzpomenout. „Fakt mě nefoťte, nechci, aby někdo viděl, že jezdím na černo. Ti učitelé na fildě jsou beztak pořád na facebooku.“ Časy, kdy byl černý pasažér hrdina, už jsou asi nenávratně pryč. Aspoň tolik nevadí, že tady není záchod. Dilema jestli ztratit místo ve frontě, nebo si ulevit, už dneska nikdo řešit nemusí..