„Na gymplu jsem psal poezii, dokonce mi vyšla recenze v časopisu Host, že prý jsem nechtěně sebeironický. Taky jsem dělal takové koláže z různých nápisů a názvů kapel a vydal to vlastním nákladem. Proto jsem se přestěhoval do Brna, abych svou tvorbu mohl dál rozvíjet. Taky je tady víc brigád, díky kterým můžu svoje umění financovat. No a tak teď tady sedíme, že jo, v týhle… týhle pěkný funkcionalistický kavárně,“ stydlivě se zasměje hrdina vaší doby a zmlkne. “Jestli teď nevybalí, že jeho rodina má u toho Hradiště aspoň velkej vinohrad, nebude dneska nic,” říká si zase holka na druhý straně stolku.

Bohužel, ani hláška: „Já takto přemýšlím, zjistil jsem, že tok mých myšlenek je podobný naraci v japonské kinematografii,“ jinocha nakonec k pichu nedostane.

V osamění pokoje pak dumá nad tím, jak mu na světě nikdo nerozumí, že je sám a že to tak bylo už na základce, a že ještěže má ten internet. Při poslechu sofistikované muziky takřka hmatatelně cítí neviditelné předivo, které ho odděluje od zbytku společnosti. A pak to najednou praskne: „Jsem asociál,“ převalí na patře podnapilý huby a usne. Jen ve spánku nachází spravedlivý klid vylízanýho vyděděnce.

S asociálama se poslední léta roztrhl pytel. Věta „nemám rád lidi,“ nepříjemně devalvovala a to nejen mezi starejma pejskařema a chovatelama koní. „Lidi si nezaslouží existovat,“ už ze sebe nevypouští jen člověk na vrcholu kocoviny po každodenním pojebu v práci nebo když třetí rum v kruhu důvěrných známých pobízí k vyblití nitra. K neporozumění a nenávisti k lidský rase se dneska hlásí – krom ezopičí – snad úplně všichni včetně avonladies a i vedoucí kroužku keramiky se dokáže zatetelit nad vlastní misantropií nikoli nepodobné Jokerovi z Batmana kříženého s Diogenem ze sudu.

Lidí, co si zakládají na tom, že nemůžou cejtit druhý lidi je prostě plno. Smějí se sobě navzájem v čekárnách praktických lékařů, pohrdají zákazníky při reklamacích a na úřadech občanům s úškebkem vysvětlují systémy barevných formulářů. Jenže ať už na vás zpoza skla přepážky nebo volantu autobusu vyleze sebekyselejší a sebebolavějsí prdel, aby vás seřvala, můžete si být jistí, že nepatří skutečnému asociálovi, ale jen dalšímu životem zklamanému supr človíčkovi. Nefalšovaný, rodilý asociál by vám nikdy nevynadal, ani se na vás nijak nezatvářil, protože ho prostě nikdy nepotkáte.

Je tím, kdo kvůli vám přechází na protější chodník, cíp jeho bundy můžete vidět mizet za rohem ulice, do které jste ho nechtěně zahnali svou toxickou lidskou přítomností. Nakoukněme spolu do světa asociálů, kam se většina z nás nikdy nepodívá, natož aby do této chvíle věděla o jeho existenci.

Denní režim

Život běžného člověka je určován biorytmem. Asociál ovšem neřeší, kdy má jít spát, najíst se nebo vymočit on sám, nýbrž kdy tyto činnosti provozují ostatní a svůj denní režim instinktivně nastavuje tak, aby se s nimi nepotkal.

Káva v prázdný nonstop-herně okolo čtvrtý ráno chutná úplně jinak, než ta vypitá během odpolední hipsterské špičky, kdy se to na place jen míhá bytostmi středního a nižšího kulturního významu ve svetrech, v ručně šitých šortkách a s unikátními přelepkami na noteboocích.

Asociálův biorytmus aka psychorytmus způsobuje, že má všechno zhruba o pět hodin posunuto – směrem “později” samozřejmě, protože vstávat ve tři ráno není při současné kapitalistické efektivitě až taková rarita, naproti tomu jedna odpoledne je ta pravá doba, kdy si zajít do Alberta pro vlašák, aniž by hrozilo, že se ve dveřích výtahu srazíte s někým v nedůchodovém věku.

Usnout v momentu, kdy ostatní mažou do práce, vstát, nakoupit a najíst se, když jsou v práci, jít na procházku, když večeří u televizí, a zapnout tu svoji až když jdou spát – jen takto dokáže asociál přežít ve společnosti.

Stejně jako každý pracující nenávidí všední dny, ne kvůli práci samé ale z důvodu, že v ulicích je spousta pracujících, před jejichž zedřenými těly musí neustále uskakovat a jejichž zodpovědné tváře v sobě mají naléhavou a pro asociála krajně nepříjemnou výčitku. Asociál miluje víkendy nejen pro menší provoz, ale i pro možnost vychutnat si únavu a kocovinovou bezmoc lidí bezpečně se povalujících za zdmi po kanapích.

Počítačové hry

Asociál miluje hry na počítači. Konečně má před sebou někoho, s kým se dokáže bezezbytku ztotožnit – postavu složenou nikoli z masa a kostí, ale z textur a vektorů. Rozpixlovaní hrdinové jsou jeho nejlepší přátelé, těší se, až po ulovení dostatečného množství kožek v lese, sesbírání léčivých bylin a prozkoumání pár tajemných jeskyní, bude moct opět mezi virtuální lidi, orky a elfy.

Zatímco v reálném světě skryt do kapuce sáhne po prvním párku za dveřmi večerky a ihned po zaplacení mizí v soumraku maloměsta, v krámu mazaného argonianského překupníka smlouvá o cenu každého nakradeného artefaktu a kusu brnění už jen pro radost z pokecu a těší se, až s vydělanými penězi zamíří do krčmy legionářů, kde nenechá na nikom jediné konverzační vlákno suché.

Porno a televize

Virtuální souložení je logickým výsledkem toho, že asociál nikoho nepotká, natož aby se s někým dal do řeči či dokonce vznesl požadavek vzájemnosti jakéhokoli typu. Porno je super. Shluk růžových pixelů na monitoru nabízí ukojení na tisíc způsobů, aniž by hrozilo, že za to bude chtít něco na oplátku, nedejbože emoci nebo popovídání. Jakýkoli artikulovaný zvuk ze strany péčkového performera je možno jediným úsporným pohybem vypnout, s čímž se reálný vztah nemůže měřit.

Sledování bedny nabízí podobnou rozkoš jako porno. Asociál má jistotu, že moderátor nebo herec z obrazovky nevyleze. Pozorování lidských bytostí v telce je pro něj podobný zážitek jako stát u klece se zvířetem, které je do určité míry zajímavé, ale rozhodně by mělo zůstat, kde je.

Práce

Narodit se chudým rodičům je to nejhorší, co může asociála potkat. S nutností obživy vyvstává nutnost zaměstnání a s ním nevyhnutelnost společenského styku. Vytrhávání plevele mezi dlaždicemi na parkovišti nebo noční obchůzky skladu jsou první volbou, jenže ani tady není asociál v bezpečí od lidí – do skladu i na parkoviště totiž můžou přibrat dalšího brigádníka, který si chce povídat…

Paradoxně je tak asociál nucen ucházet se o ta nejlepší zaměstnání, ve kterých si bude moct nadiktovat podmínky home office. Zvládnout pohovor znamená zúročit všechny zkušenosti z počítačových her a projít jím jako adventurou na obtížnost expert, při níž je třeba odklikat ty správné odpovědi a podniknout kroky ve správném pořadí.

Naštěstí síta, kterými nechávají projít personální agentury uchazeče do dalších kol se opravdu podobají počítačovým hrám. Odměnou je další level – život bez lidí. Asociál může makat pro naftaře, zbrojaře nebo politiky relativně s klidným svědomím, protože bez ohledu na to, kolik děcek se navzájem vystřílí nebo kolik ledních medvědů zahučí do oceánu, ve srovnání se zažehnaným rizikem socializace to jsou jen drobné a hlavně asociální duši zcela vzdálené lapálie.

Asocialita zkrátka není dlouhodobě pro chudý, jen zajištěný člověk si může dovolit s elegancí odejít kdykoli potká jiného  byť také asociálního člověka. Chudým lidem tak nezbývá, než svoje okolí aktivně a s účastí nenávidět.