Dan Krhut napsal knížku Pašerák snů, která se celá věnuje chlastání po Brně, nepracování, vysedávání, pokecávání, různým brněnským bláznům a všechno se to odehrává většinou na Skleněnce, v Artu, v Kabinetu, v Modrým. S Danovým svolením a požehnáním zveřejňujeme první kapitolu, která je o tom, že než pracovat v Praze je lepší se opít z předražených piv po cestě do Brna.
Pracovní pohovor
Něco vám řeknu. Ty žvásty o přecpaným pracovním trhu pro absolventy bez praxe jsou nesmysl. Mohl jsem mít práci. A dobře placenou práci. Ale vykašlal jsem se na to.
Začalo to s tou ženskou v hotelu Marriott v Celní ulici. Měl jsem zájem o místo v takzvaným etro servisu. To znamená, že sedíte osm hodin na prdeli v call centru, zřejmě dole v nějakým sklepení nebo v suterénu pod hotelem, hlavně ne na očích hostům, a přijímáte hovory pracháčů. Nějakej tlusťoch v dvacátým poschodí chce vědět, jestli venku prší. Leží v posteli, čte si noviny, snídá kaviár, a nemůže najít rubriku s počasím a nechce se zvednout a jít k oknu a podívat se ven, tak vám zavolá. Vy jako součást služby, která dává informace těmhle hovadům, mu musíte odpovědět nejpozději do pěti vteřin. Nebo chtějí nahoru poslat pozdní snídani, druhej oběd, navoněnou pokojskou s černýma podvazkama, co se při stlaní postelí předklání tak, že si při pohledu na její zadek vzpomenou na tu pootevřenou ústřici, co měli k snídani. Nebo chtějí vědět, jestli nepadla vláda v Americe, v jaké to jsou vlastně zemi, jak se sem dostali, chtějí vědět, jestli jsou Češi zlí, černí, žlutí, jestli přišli Slované skutečně z Asie, chtějí vědět, kde je Karlův most, chtějí vědět, kdy letí nejbližší letadlo do Ženevy, chtějí vědět, jestli je Ženeva v Evropě, chtějí všechno. A vy jim dáváte odpovědi nebo voláte obratem poslíčky, pokojský, kurvy, řidiče limuzín, poskoky, kuchaře, a posíláte je nahoru, aby se jim klaněli, ženy tak, že jim vypadnou ňadra z uniformních kostýmků.
To je práce v takzvaným etro servisu a já přicházel na pohovor k šéfce náborovýho oddělení. Pětihvězdičkovej hotel. Čekal jsem v recepci. A necítil se dobře. To ráno jsem vynechal snídani a byl jsem trochu unavenej. Když mě manažerka, mladá energická žena okolo třiceti, zavedla do své kanceláře, věděl jsem, že si nebudeme rozumět. Nelíbil se jí výraz v mým obličeji, pomačkaná košile, mírně rozcuchaný vlasy, nelíbily se jí moje oči prahnoucí po svobodě, po tom dostat se z tohodle labyrintu, oči, co hořely pomstou chií, mýma snama, tužbama, tím rozpáleným peklem plným nápadů a zloby uvězněné uvnitř mé duše. Nebyl jsem přijat. Podali jsme si na konci pohovoru ruce a pak dodala: „Snad jen práce vtu pár hotelových detektivů. Můžete být jeden z nich.“
„Co to obnáší?“
„První tři měsíce budete stát dvanáct hodin denně v hale nehybně jako socha, a kdyby se uvnitř objevila banda pasáků a kurev, zavoláte vysílačkou ostrahu a vyhodíte je.“
„Jak často sem ti lidé chodí?“
„Naposledy to bylo před útokem na World Trade Center v New Yorku.“
„Myslíte, že to má nějakou spojitost?“
„Ne.“
„Hm.“
„Po třech měsících vás přeřadíme na polovinu pracovní doby, to znamená na šest hodin, do centrály a budete sledovat obrazovky, které snímají halu. Na druhých šest hodin si zase půjdete stoupnout do haly.“
„Kolik za to dostanu?“
„Osmdesát korun netto na hodinu.“
„Beru to všema jedenadvaceti. Teď mě omluvte, jdu se ven vyzvracet a uvidíme se v příštím životě.“
Tenhle pohovor byl přelomovej. Dny po něm už nebyly jako před ním. Dokonce i moje aktivita a nadšení v oblasti shánění bytu polevily. A teď jsem znovu seděl v jedné z těch dalších naleštěných blýskajících se místností určených pro přijímací pohovory. Všechny ty prostory byly ve všech firmách stejný. Se stejnýma bílýma zdma, se stejnýma stolama, průhlednou skleněnou deskou, se stejným věšákem v rohu, se stejnou puťkou, co se objevila ve dveřích s formulářem v ruce.
Většinou to byla mladá holka s titulem Bc., pokaždý se stejným rozpačitým úsměvem začátečnic, s hláskem polámanýho klarinetu znásilňovanýho každej den od osmi do pěti tímhle nadnárodním gigantem. Společností s jedním z dalších tisíců headquaters roztroušených po celým světě, s těma stejnýma elegantníma, ale sterilníma chodbama, nábytkem, kávovary, kávou, zaměstnanci v sakách a kostýmech vonícími po bezvýrazných parfémech a lacích na vlasy, jaký si vyberou jen tyhlety lidi z oblasti byznysu, financí. Ti nejnudnější a nejšedivější patroni na světě.
„Jmenuju se Bc. Hana Hakerová a mám na starosti váš pohovor, pane Remody.“
Bylo jí tak třiadvacet.
Byla Bc.
Byla pozitivní.
Musím být taky pozitivní. Pracovitý, flexibilní, toužící po školeních, kurzech, rozvíjení svých schopností, chci se naučit psát všema deseti, chci chcát bez toho, abych si ho přidržoval, a měl volný ruce na papíry z burzy, a přitom musím být loajální, energický, pracující, chci hrát squash se svým šéfem, chci mu lézt do zadku a být jako on. Musím prostě upsat svou duši kapitalismu. Musím vydělat prachy. Musím se stát jedním z těch pěšáků milionových armád byznysmenů, pracovníků marketingových oddělení, finančních oddělení, reklamačních oddělení a kdovíjakých oddělení. Navlíct si oblekový kalhoty, ne moc výrazný, sako a nějakou kravatu, moc nepobuřuje a není dražší než ta šéfova, a zapsat si za uši pravidla svých zaměstnavatelů, který jim nařizujou jejich šéfové a těm zase ti jejich a dál a dál, až to skončí u těch nejvyšších obtloustlých hajzlů, co si vozí prdele v Bruselu nebo v New Yorku v mercedesech a šňupají koks nebo kouří pravý havanský doutníky a válí se v Karibiku, kde pijou stokrát destilovanej rum, co chutná jako koňak, a masírujou je snědý kočičky, co berou tisíc babek za bleskovej blow job, a tihleti hoši se tomu možná smějou, protože já nevěřím, že oni tomu věří. Tihleti páprdové nahoře tu faleš přece musejí cítit a vidět to absurdní šílenství a smát se tomu, když si představí pracující armády svých poddaných. Když sledujou vnitřním zrakem z teras svých plážových vil davy těch zblblých sekretářek, řadových pracovníků, středoškoláků, vysokoškoláků, vedoucích oddělení, vedoucích vedoucích oddělení, zástupců vedoucích poboček, vedoucích poboček v každé zemi, ředitelství poboček v každé části Evropy. A na těhle postech už přece musejí úsměvy pracháčů prozrazovat radost ze hry. Drobný, téměř neznatelný úsměvy, který zachytí jen poskoci, kteří těm tlusťochům v sakách od Armaniho otevírají zadní dveře od limuzíny, ty úsměvy, co říkají, všechny vás tahám za nos, jeden velkej americkej i evropskej sen je jen jedno podělaný otroctví a já jsem otrokář. Nebo jsou snad i ti hlavouni součástí toho soukolí? Hřídele vyžraný francouzskýma hlemýžděma, důležitý tikající strojky s pěstě- nýma nehtama, obrovský budíky oblečený ve smokinzích, ale přesto chladnej tupej kov, co jen jede a jede a neví proč?
Uvědomil jsem si, že zírám na Bc. a ještě jsem jí neodpověděl na pozdrav. Pohotově jsem vstal a podal jí ruku. Sedl jsem si až po ní, vymáčkl ze sebe z posledních sil americkej úsměv a ona se zadívala do mýho životopisu.
„Pracoval jste v Belfastu, hm? V pohostinství. Můžu se zeptat, jak jste se k té práci dostal?“ usmála se na mě a já v jejích těkajících koutcích úst rozeznal mírný podezření. Rozvalil jsem se na židli, přejel jsem si rukou po hladce oholené tváři a začal vyprávět. To jediný, co jsem opravdu uměl. Podal jsem jí to takhle: Cestoval jsem. Jen tak nalehko. Sebral jsem se a flákal se po Evropě a v jednom baru jsem narazil na nějakýho chlápka a on mi koupil pivo a nabídl práci a tak dál. A samovolně jsem přešel k jihu Francie, u které jsem měl ve svým cv poznámku, že jsem tam vedl plážovej klub. Další výmysl.A rozpovídal jsem se a šlo mi to. A slečna Hakerová, Makerová nebo Hankerová, nebo jak se jmenovala, mrkala a zírala a já čím dál tím víc věděl, že ji mám na lopatkách a že stačí správná intonace, pár gest, který navodí tu odvěkou touhu žít ve světě knih a filmů, v tom světě lehkých žánrů, kde zásadně zapalujete ženám cigarety na jedno škrtnutí zápalky a taxíky zastavujou kdekoliv na jedno mávnutí a sarkastický hlášky nikdy nevyznějí do prázdna a trapně a dým z cigaret je mysticky namodralej, a ne čirej. A jí se kdo by chtěl žít ve světě sraček, jako žije ona, oblíkat se do nudnýho kostýmu od nějakýho Němce, kterej viděl ženskou figuru snad jen jednou, když jako malej zahlídl koupat se svoji stokilovou matku, ve světě, kde má pevnou pracovní dobu a třeba dva roky se s nikým nepomilovala, v životě, kde dosáhne prvního povýšení za osm let a bude z toho mít dětinskou radost.
„Jaké pozitivní vlastnosti byste řekl, že máte?“ vyrušila mě Bc.
Zadíval jsem se do jejího neúnavně nebo možná v hloubi unaveně — ale to by to moc dobře skrývala — smějícího se rozjasněnýho a pokud možno pozitivně zářícího obličeje.
V tu chvíli se pracovní pohovor začal bortit. V uších mně pořád zněly ty žvásty, požadavky firem, který jsem našel v inzerátech na internetu a v novinách, ty kecy, co pořád dokola omílali lidi, kteří vedli pracovní pohovory. Jako jejich pracovníkovi vám hlavně nesmí být cítit z pusy, musíte mít pevně uvázanou kravatu, být flexibilní, pracovití, odhodlaní, mladí, musíte odsunout přemýšlení nad smyslem vašeho života až do doby, než budete mít na kontě milion, protože každej ho můžeme mít, proto to ostatně všichni děláme, ne?
Jenže to už vám tímhle tempem bude tak kolem třiceti a řeknete že milion je málo, že to chce ještě aspoň půl milionu, ale dolarů, a až ho budete mít, tak vám bude padesát a až potom se budete moct vrátit k tomu přemýšlení o vašem životě, kterej jste uložili k ledu v těch čtyřiadvaceti, když jste se jako já usmívali na Bc. Hakšenovou, a zjistíte, že jste pořád mentálně a duchovně na úrovni těch čtyřiadvaceti a že jste se neposunuli ve svým skutečným vývoji ani o píď. Jste nic, manažeři, spoluvlastníci obchodních center, firem, koncernů, vládci světa. Můžete si vzít svý prachy a jet do Belize, protože jste tenkrát v mládí snili. Ale bolí vás klouby, potřebujete zásadně hotel, kde v pokoji na tácech leží jen předem omytý ovoce, potřebujete vodce, protože netrefíte z pláže do centra města, potřebujete odvahu na to jít se vymočit do normálního baru přes ulici a vzdálit se od vašeho bodyguarda a řidiče, cítíte se unavení, staří, upracovaní. Máte svý peníze, víte vše o burze a cenných papírech, o ropě a o cenách zlata a stříbra a kdy nakupovat a kdy prodávat akcie, ale nemáte ani šajn, jak se zachovat, když balíte ženskou nebo když se s váma dá do řeči nějakej týpek v baru španělsky, protože jazykem byznysu je zásadně angličtina, nevíte nic o skutečným životě, o vůních jídel, o zpěvu papoušků, o barvách nebe, o podnebích všech zemí na světě, o zážitcích, nevíte nic o skutečné nefalšované svobodě, která vám přináší štěstí. Ale naštěstí nejste sami. Jistě, máte děti. Matně si vzpomínáte na rozpad vašeho manželství, kdeže jsou vaše děti… Jo, syn se udrogoval, nechtěl jít ve vašich šlépějích, chtěl být rockovou hvězdou, dostal svý konto a sporťák, nic z něj nakonec nezbylo, jen mastnej flek. Zato dcera vám dělá radost. Žije v Americe a podniká a zavolá vám vždycky o Vánocích a na narozeniny.
„Pane Remody? Jste tu? Klepy, klep?“ ozvala se Bc. Podíval jsem se z okna. Došla mně definitivně šťáva. Aniž bych se na ni podíval, řekl jsem jí, co chtěla slyšet, že jsem flexibiliní, schopnej se učit, rychle se rozhodovat, přizpůsobit se dobře a rychle v dané situaci atd.
Žvásty
„A kdyby vám, řekněme…“ Křečovitost v jejím hlase mě přinutila navázat s ní znovu oční konakt. Zvedl jsem obočí a poslouchal, co z ní vyleze: „…A naopak kdyby vám, řekněme, ta zlatá rybka, jak se říká,“ hloupě se pousmála, „mohla něco splnit… něco, co vám schází. Co by to bylo?“ Sdělil jsem jí chladnokrevně, že jsem se sebou nespokojenej, protože se plynule domluvím jen jedním jazykem — anglicky — a francouzština a španělština u mě není na dobré úrovni, a že vzhledem ke mýmu věku je to známka lenosti vůle.
„Nic jiného?“
Přemýšlel jsem a po minutě ticha jsem se pousmál.
„To vypadá, jako bych byl bez chyb, ale nic mě nenapadá…“
Co jsem jí měl říct? Že se občas válím ještě v poledne ožralej v posteli a je mně na zvracení z celýho světa? Měl jsem jí říct, že ty prachy, ale nebude mě bavit ta práce, kterou mně nabízí, že jsem možná trochu, trochu víc nepraktickej, že jsem jen snílek, že jediný, co skutečně umím, je snít a snít do vyčerpání duše, do kolapsu smyslů a tlukotu srdce? Že jsem podělanej idealista, co žije permanentně v říši snů a vrací se po večerech smutně a zkroušeně do Reality žít svůj skutečnej život?
Měl jsem jí říct, že se mnou nemá ztrácet čas, že nemám nejmenší šanci obstát v tomhle džobu a jim podobným, a i když jsem si to nechtěl přiznat, že bych určitě první den na pracovišti u počítače těma podělanýma tabulkama Excel, který jsem nikdy neovládal, ale lhal, že jo, že bych se tam zřejmě přistihl s placatkou, jak z ní usrkávám dobrou tequilu a myslím na Mexiko, nebo si dal nohy na stůl a vychutnával si kávu, jako by to byla pravá kolumbijská a já byl zrovna v Bogotě, že bych se přitom díval na nebe venku, a kdyby šel okolo šéf, tak bych ho poslal do prdele a šel se procházet na Malou Stranu, kde svítí slunce nejsladčeji, a cítil bych se šťastnej?
To asi ne. Musel jsem hrát tu jejich hru. Protože jsem chtěl žít v Praze, potřeboval jsem si pronajmout byt, a tím pádem sehnat prachy, a ty jsem si mohl vydělat jen v práci. A proto tady sedíme a smějeme se na sebe s Bc. jako dva idioti. Je to už hodina, co tu jsem, a ona se probírá mým životopisem, vyptává se mě, dělá svou práci svědomitě, úmorně poctivě, zaměřuje se na detaily, čte každej podělanej řádek toho žvástu, co jsem sesmolil, a chce slyšet, co jí říkám. Jsme jak dva blázni. Ještě tak namontovat kameru do rohu a Ionesco a Beckett se můžou jít s tou svou slabotinou vycpat.
Ale divadlo ještě není u konce. Chce si ověřit mou angličtinu.
„Můžeme tedy zkusit trochu mluvit anglicky, pane Remody?“
„Yeah. We can try. Just go ahead. Come on… Ask me whatever you would like, miss Hačenová,“ vypálil jsem na ni, ať to máme z krku.
Chytla se mé nadhozené fráze a začala jako školačka v 1. A slabikovat: „I… would… like… to… a… ask you, Mis… Mister Remody…“ Představil jsem si ji v růžových šatičkách v třetí třídě základní školy. Pak v prvním ročníku gymnázia, pak při maturitě. Pak jsem si představoval, že s ní souložím. Ale to nešlo. Ten její hlásek mě iritoval.„Mr. Remody, which benefits are you expecting from our company?“
Už jsem to nedokázal předstírat. Zájem, prostě nic…
Ten večer jsem jel starým dobrým eurocity domů a stříknul jsem jako obvykle při návratu do Brna, v jídelním voze. Nějakej chlápek v saku a s hedvábnou kravatou o pár stolů dál naproti mně si objednával jednu třetinku Budvaru za druhou. Číšník k němu vždycky přišel a zeptal se ho zdvořile, jestli má ještě nějaké přání. A ten chlápek pokaždý s napjatým výrazem v obličeji, se zavřeným diplomatickým kufříkem na stole před sebou tiše řekl: „Ještě… jednou.“ Takhle se to opakovalo v pětiminutových intervalech asi sedmnáctkrát. Pak konečně napjatej výraz v mužově tváři trochu roztál a interval se prodloužil na patnáct minut, ale přesto jsem v tom obličeji cítil pořád starosti a strach. Byl to možná jeden z mnoha obchodníků, vypadal na to. Rozhodně to nebyl profesor estetiky, absolvent svobodných umění ani malíř na výletě do Vídně. Bylo vidět, že je zavalenej prací a jezdí z jedné evropské metropole do druhé. Konto se nabaluje, nemá ani čas se podívat, kolik tam už je. Já jsem na svým měl jako obvykle zarovnanou částku. Dva tisíce, v mínusu, samozřejmě. Standardní povolenej debet pro začínající spisovatele s jednou knihou, co ještě nešla ani do tisku. Za poslední dvě kila jsem si dopřával třetinky Budvaru, jednu za padesát korun.
Pražce pod kolama vagónu rytmicky cvakaly, stolek a židle se svým kolíbáním monotónně přizpůsobovaly pohybu vlaku. Ruce jsem měl položený na měkkým ubrusu kousek od malé lampičky, která ve mně evokovala příchuť třicátých let, starých dobrých časů. Pivo začínalo konečně zabírat. Sledoval jsem chlápka a bylo mně ho trochu líto. Vypadal, že má opravdu starosti. Možná neměl, možná to vše zkreslila jen moje fantazie. Třeba byl zazobanej a šťastnej. Ať to bylo jakkoliv, byla to jeho volba. Lidi nejsou stejní. Někdo může být prázdnej bohatej byznysmen a být šťastnej. Někdo jako já ne. A o to šlo.
Vybrat si. Každej má možnost volby. Jde jen o to, že když si špatně vyberete, nesmíte se nenechat vyvést z míry a nežvanit, že vám nepřálo štěstí. Každej, úplně každej se může právě teď sebrat, dát dohromady pár tisíc a odletět na druhej konec světa a zkusit tam štěstí. A všechno ostatní jsou zbabělý kecy a výmluvy. Já jsem zatím zkoušel štěstí tady. Praha nevyšla.
Tak jsem se vrátil do Brna.
— Brno, listopad 2007 —
Celá kniha zde
