Starobrno Fest vykouzlil úsměv na vyhulených tvářích

Sestava v podobě DJ Žluvy, Grillmeischtera Jirky a Miroslava Brno představuje dobrý základ pro solidní párty. Nakonec se po přemlouvání přidává i Radek, který si Starobrno Fest zřejmě plete se Sensation in White a skoro celý v bílém je již v Paláci Prigl doprošován slečnami o společné foto.

Prostory v jedné z budov staré Zbrojovky jsou jako dělané pro napůl androšské akce tohoto typu – haly plné mouru, grafitty od Maffakazz a s karmou fabriky na zbraně, kde ozvěna šlapajícíh strojů zní snad dodnes. Těžko si představit lepší místo pro tvrdé techno, dramíky a ulítlý psytrance.

Po vstupu nás však místo rozjeté kalby vítají jen rozpačité obličeje pár dredáčů cucajících pivo a řvoucí stejdže hrající pro imaginární tanečníky. Celkovou rozladěnost doplňuje zmatená smska od Miroslava Brno, který se omlouvá a píše něco o swingers párty. Jsme tedy bez fotografa a skoro i bez Radka, který chce ihned zamířit do víru pátečního centra města. Všichni se však uklidní propašovanou domácí slivovicí a rozhodnem se chvíli vyčkat. Tento krok se vyplácí a během hodiny se haly zaplní hloučky natěšených Brňanů a Brňanek. Akce se rozjíždí z minuty na minutu. Stejně jako ostatní, i my se rozcházíme ke svým oblíbeným stejdžím a necháváme se pohltit rychlými rytmy.

Kombinace alkoholu a trávy se začne projevovat skoro na každém v podobě uvolněných pohybů a permanentního úsměvu na tváři. DJové za pulty se s ničím nemažou a hrnou to v ostrém tempu do davu hned od začátku. Na dramících vám brní zuby a hýbou vlasy na hlavě, na technu se v záři lejzrů šlape jak o život a psytrance v horním patře uvádí své posluchače do prazvláštních stavů. Nutno říct, že prostředí dokonale semlelo i účastníky naší výpravy. Radek divoce kroutí rukama a vykřikuje „I love techno“, grillmeischter Jirka na dramících neschopen slova předvádí tanec známý jako „Plamínek“ a DJ Žluva na tranceu se s šíleným smíchem točí v kole. I většina ostatních je ve stavech hodných pozorování.

Z druhé půlky akce jsme schopni podat jen velmi útržkovité zprávy neboť se již vytrácel obraz i zvuk. Jirka nesouvisle blábolí něco o sedícím medvědovi a pak se úplně vytrácí. Radka vleče ven neznámá bruneta a též se nevrací. Poslední, kdo zůstává až do rána je DJ Žluva, který vzdoruje kvantům jointů a éček a jako jedinný odchází s hlavou vztyčenou.

Pivo na Zbrojovce

Fire Show

DJ Žluva po požití omamných a psychotropních látek

Grillmeischter Jirka po požití omamných a psychotropních látek

Radek tahá kapesníček

Je to teprve něco přes sedm let, co zavřeli líšeňský Mcdonald, ale už po něm neštěkne pes. Přitom myšlenka, že by si na mletém mase, původně určeném chudým Američanům, mohli pochutnat nejen ingousti z centra ale i dělníci ze Zetoru, byla jistě ušlechtilá a nešlo tu jen o mrzký peníz. Prigl zjišťoval, proč se to nepovedlo.

V místech, kde stával drive-in, lze dneska vsadit v nebývale vysokým kurzu na výhru Zbrojovky a tam, kde se jídlo těm nejlínějším vydávalo do aut se tísní sudy s pivem. „Aspoň v něčem je Líšeň výjimečná“ směje se barmanka, když na baru s Honzou z nedalekých Vinohrad spekulujeme, jestli se jednalo o první zkrachovalý McDonald v bývalém Východním bloku.

Je to tak, tam, kde dobrodružný podnikavec v devadesátých letech plánoval novou chloubu sídliště, je dnes klasický sportbar. Sídliště má svoje pravidla a na podřadnou stravu z druhé strany velké louže tu nikdo není zvědavej. Místo plastového hřiště pro děti pivní zahrádka. Nejzápadnější, co se tady dá sehnat, je Heineken v láhvi. Ten si dopřává jen dvojička mládežníků, která jako jediná nevyužívá možnosti klimatizace, a vysedává venku. Největší část osazenstva tvoří parta důchodců živě projednávající politické události valící se na ně z plazmové televize.

„Oni sem lidi i chodili, v tom nebyl problém“ vypráví třicátník Honza „ale asi byl špatnej menežment.“ To, že pijeme v budově s typicky mcdonaldovskou architekturou rozeznatelnou podle stříšky způsobuje spíš pobavení „Tam, kde jezdily auta na drive-in, dneska parkujou zaměstnanci“ ukazuje barmanka okýnkem za zády. „Tady všichni jedli akorát to nejlevnější, cheesburgry a takový ty sračky“ dodává po chvíli zamyšlení Honza, který sem jako kluk taky párkrát s rodiči zavítal.

Fastfoodová minulost sportbaru zkrátka nikoho příliš nefascinuje a slouží jen jako úsměvná historka. To osumdesátiletý pán čekající na šalinu na Novolíšeňské je k mcdonaldu podstatně nesmiřitelnější. „Taková hovadina“ reaguje podrážděně na otázku „vždyť to aní není maso v tom, buhví, co tam cpou.“ Za žádnou cenu se nechce fotit, ale se vzpomínkami na lepší časy nešetří. „To bylo aspoň pořádný maso, segedín, šnicl, masovej vývar, to ne jak tam“ říká trošku sám pro sebe a zasněně hledí k budovám Zetoru.