Manifesty

Manifest pasivního rodičovství

Brnem obchází strašidlo aktivního rodičovství. Jakoby rodičovství samo o sobě nebylo dost vyčerpávající. Workoholičtí rodiče začali organizovat přednášky, semináře, dílny a psát články za účelem přesvědčit běžné rodiče o jejich nedostatečnosti. Malý, sobecký a uřvaný diktátory povýšili na bohy. Každej vrtoch se mění v projev dětské kreativity, rozmazlenost je interpretována jako osobitost a každá čára na zdi je hnedka talentem hodným rozvoje.
Přinášíme opačný pohled a několik klíčových bodů pro pasivní rodičovství.

1) Televize
Základní výbava každého pasivního rodiče. Není potřeba děti pořád cpát do kroužků, výsledky jsou nejistý a je dobrý, když se děti v co nejnižším věku přesvědčí o vlastní průměrnosti. Současná nabídka televizních programů pro děti vychází pasivním rodičům vstříc. Neznalost dětských pořadů by navíc děti v budoucnu sociálně hendikepovala při prvních drogových zkušenostech.

2) Nevaření
Nemá to cenu. Pokud si někdo myslí, že trávit hodiny u plotny a v obchodech se zdravou výživou dítěti nebo vám v něčem pomůže, žije v hrubém omylu. Bio je sice hezká věc, ale přehnaný zájem o zdravý vývoj potomka z něj v budoucnu udělá narcistickýho úchyláka libujícího si v prohlížení svých vlastních fotek na internetu.

3) Ohraničený prostor
Děti baví běhat dokola, dospělý baví pít pivo. Strčit dítě do vypuštěné kašny a jít do nejbližší hospody plně uspokojí obě strany. Děti mají velkou fantazii a není potřeba ji ubíjet různými kroužky šikovných rukou, bohatě si vystačí s malým dřevěným špalíkem.

4) Počítačový hry
Výlet v přírodě ani inteligentní dětské představení nenahradí pořádnou pařbu na komplu. Nepodléhejte předsudkům, toto platí i pro holky. Respekt v dětském kolektivu se nezískává znalostí premiér v divadle Polárka, ale odehranýma hodinama na domácím PC.

5) Anti-aktivní resistence
Dříve rozumní parťáci z hospod se můžou změnit v rodiče-workoholiky fanaticky propagující pečující aktivity. Volba výběrové školky (normální školky už dávno přestaly existovat) se v jejich očích rovná určení osudu dítka. Pokud se pro zbožňovaného smrada nenajde ta správná instituce odpovídající jeho nátuře a talentu, potáhne se to s ním celý život. Slovník propagující tyto kreativně-rozvíjející, dvoj- až troj-jazyčné školky spolu s jazykem aktivních rodičů nepřipomíná nic jiného než věštění z křišťálové koule.

6) Prachy
Na kecy, že lásku si nelze kupovat, nedejte. Přestaňte si dělat iluze o tom, že vás vaše děti potřebují a nějak zvlášť touží s vámi ve věku 10plus trávit čas. Pokud se od šestnácti vaše komunikace smrskne na kontakt skrze bankovní konto, posledním, kdo by tím trpěl, jsou děti.

KALHOTKY NATOČILY KLIP „BRNO.“ PODÍVEJTE SE ZDE

Kapela To žluté, co máte na kalhotkách a Prigl.cz vydávají videoklip k písni Brno. Natáčelo se na notoricky známých místech: Hlavák, Dům umění, Úrazová nemocnice, přehrada… Žádnému místňákovi ani přespolnímu, který chce vědět, „o čem to Brno je,“ by tento počin neměl ujít.

Během natáčení padlo množství piv a tři sklenice kečupu. Postavy klipu totiž nejdou pro ránu daleko. Nechybí násilné scény a šokující frontální nahota. V roli terorizovaného vozíčkáře vystoupil Hynek Latta.

Kapelu To žluté, co máte na kalhotkách můžete slyšet na festivalu Frnda Open Party 2011. Je to už druhý ročník, na kterém se protočí řada brněnských kapel: Čoko Voko, TŽCMNK, Vložte kočku, Hollanova cimbálka, Fuzzy Osborne, Planeta Nova Djs.

Frnda bude důstojným ukončením tohoto léta. „Pokud se nám podaří přestát druhý ročník, máme zaděláno na pěknej brněnskej fesťák. Snad to zvládneme, protože Frnda je projekt bez dotací, prostě adrenalinový riziko…“ říká organizátor a frontman kapely To žluté co máte na kalhotkách Robin kvapil.

Partnerem festivalu je portál Prigl.cz, Minimon a samozřejmě i Starobrno. Prvních 300 návštěvníků Frndy tak dostane u vchodu plechovku piva jako dárek.

Místo: Sokolák, nápověda spojení ZDE
Datum: Pátek 2. září, 18:00 – sobota 3. září, 02:00
Stránky festivalu: Facebook

Odhalení: Pravá tvář Matěje Hollana? Chlapečci a koks

Matěj Hollan sám sebe rád představuje jako „nesmlouvavého kritika poměrů“, „novodobého disidenta“ a „bojovníka proti korupci a hazardu“ ve městě Brně. Rád a často vytahuje kartu morální nadřazenosti a vlastní čistoty. Má tak vysoké ego, že neváhal se svými přáteli – převážně židy a intelektuály z mediální homoekoteroristické skupiny Žít Brno – přejmenovat celé naše město na Krno a uvedl tak v omyl odbornou i laickou veřejnost.

Postavit pod Zelným trhem garáže a ulehčit přeplněným ulicím? Matěji Hollanovi se to nelíbí. Udělat něco s identitou města? Matěji Hollanovi se to nelíbí. Získat peníze pro brněnský hokej? Matěji Hollanovi se to nelíbí. MH bez rozpaků zahrnuje všechny městské úřady svými zbytečnými otázkami a pokud mu vytížení úředníci včas nevyhoví, neváhá je žalovat.

Nechme stranou, že tento jeho „aktivismus“ zatěžuje městskou kasu (která mimochodem byla Matějovi dobrá, když zdarma vystudoval vysokou školu) a ptejme se, v zájmu koho vystupuje? Jak se vyjádřil Ing. Soukup z brněnského magistrátu: „Co mu pořád vadí?“

Fotograf Priglu zastihl Hollana „na lovu.“ Zjevně opilý vyhlíží ze svého luxusního vozu mladé prostituty, kterými se okolí Vaňkovky jenom hemží.

Odpověď na tuto otázku je překvapivá. Matěji Hollanovi vadí práce. Než aby pracoval, raději se stal profesionálním stěžovatelem. Na tom by nebylo nic zvláštního, takovýchto Hollanů máme v Brně desítky. Hollanova zvláštnost je však v tom, že jeho odpor k práci je spojen s nebývalou poživačností a tak i s podstatně větší spotřebou peněz.

Brněnské noční kluby dobře znají věčně zkoksovaného Matěje, jak na baru mladým mužům kupuje sladké likéry. Jeho apetit si však s gustem smlsne i na placeném zbožíčku, a to není řeč o drogách. Náš fotograf Matěje H. načapal, jak si po prohýřené noci jde ještě koupit mladíka na sex. Toho si potom odváží ve svém luxusním porsche za bezmála tři miliony korun.

Hollanův aktivismus je jenom zástěrkou pro destruktivní činnost. Za peníze, které neváhali poskytnout podnikatelé navázaní na Ostravskou radnici, si MH dopřává skutečně královsky. Jeho pravým cílem je zablokovat Brno na mnoho let dopředu. Díky vlivu, který získal jako domnělý aktivista, se mu to daří. Máme v Brně nové moderní nádraží? Ne. Matěj Hollan si to nepřál. Kandidovalo Brno na Evropské kulturní město? Ne. Matěj Hollan na místní kultuře nenechá nit suchou, a ta poté ztrácí sebevědomí.

Po pár minutách a jednom mávnutí pětistovkou ukazuje Hollan mladíkovi, jak umí bořit.

Jeden člověk pod pláštíkem ušlechtilého boje proti hazardu dokáže zablokovat naše město na mnoho let dopředu. Profitovat na tom bude Ostrava, která už řadu let pomrkává po postavení „české dvojky“. Tamní podnikatelé si umí spočítat, jakou cenu pro ně má člověk, který dokáže Brnu vytrvale a bez ustání nasazovat psí hlavu. A Matěj si to dokáže spočítat taky. Bez silného zázemí by svůj standard nemohl udržet. Narkomanie a sodomie jediného člověka tak ničí životy tisíců a pověst celého města.

SEDM NEJBLBĚJŠÍCH DŮVODŮ PRO HRDOST NA BRNO

Lidi z okolí Hodonína či Dubňan si bláhově myslí, že život v Brně je lehký jako peříčko. Ani v takové metropoli jako Brno však nelítají pečení holubi do huby. Brno si nese kříž věčně druhého. Když už se o něm natočí film, je jeho motivem Nuda. Zoufalí obyvatelé si tak musí vymýšlet a z generace na generaci předávat neméně zoufalé důvody k hrdosti na rodnou hroudu. Prigl vám přináší přehled těch nejblbějších:

1. Historky Miroslava „3+1“ Donutila

K tomu asi netřeba nic dodávat. Vzpomínky čelního pražského baviče na veselá léta na JAMU a bodrý brněnský burany během normalizace pro nás stěží představují důvod k hrdosti.

2. Brno – město kultury

V Brně je kultury až příliš mnoho. To byl i důvod, proč oficiální představitelé města odmítli loni bojovat o cenu „Evropské hlavní město kultury 2013″. Vždyť i bez tohoto pofiderního titulu tady máme solidní metalový zázemí. Jeho přehlídkou je výroční Rockové Chrlení.

3. Kometa Brno

Kometa Brno pod různými názvy získala jedenáct titulů. Jenže naposledy někdy v šedesátých letech. Stejně tolikrát byl v devadesátých letech klub vytunelovanej, díky čemuž se podíval i do třetí ligy. Nakonec musel extraligu „Modrobílé šlechtě“ koupit primátor.

4. Moravská dobrosrdečnost

Zatímco Pražáky považujeme za vykutálený hajzlíky, sami sebe vnímáme jako hodný lidi, kterým je cizí obechcávat jeden druhýho. S brněnskou značkou vás Pražák s lehce pobaveným úsměvem pustí na nepřehledný smíchovský křižovatce, zatímco vy jemu objedete za Áčko na espézetce káru klíčem. Ostravákům nevadíme a ani ožralej Slovák vám na vlastní půdě držku nerozbije, protože podle něj „Brňáci jsou jen líní Slováci, kteří se neodtrhli.“

5. Hlavní město Brno

Milan Knížák, kterej toho jinak dost nakecá, chtěl z Brna udělat hlavní město. Nicméně jeho myšlenka odkazující na klíčovou polohu našeho města získala uznání až při dělení republiky. Právě tady ve vile Tugendhat byl roku 1992 podepsán rozvod Československa. Toto bylo jediné angažmá Brna jako hlavního města státu.

6. Velké město Brno

V rámci Evropy se sotva vlezeme do první tisícovky největších měst. I taková vesnice jako Bratislava nás po výstavbě několika paneláků v Petržalce odsunula na třetí místo v ČSSR. Těmito počty frustrovaní Brňáci si proto rádi připomínají, že jejich počet je stejný, jako byla celá česká populace v roce 1000 n.l., případně jako populace celé Evropy deset tisíc let př.n.l.

7. Pevnost Brno

To, že se Brno ubránilo před Švédy je sice fajn, ale Třicetiletá válka dávno skončila a zůstává otázkou, před kým bychom se ubránili dneska. Sem tam ožralej militantní lokálpatriot ještě vzpomene, že Hitler chtěl na našem brdku vybudovat pevnost Brno proti „komunistickým hordám z východu.“

Jak se v Brně chlastá (Japonkám, Rakušankám a Američanům)

Yuhi je masérka z Osaky, Martina doktorka sociologie z Vídně a Steven bohém ze San Francisca. Tihle lidi ze všech koutů světa si Brno zvolili za místo pro život. Pro hospodský život. „V rámci globální vesnice se mi nechtělo střízlivět,“ vysvětluje Steve. Martina si sem zase přišla dodělat PhD ze sociologie. Yuhi pracovala v několika hospodách a na rozdíl od ostatních japonských žen, které nepijí pivo, ochutnávala první doušky chmelového moku od maminky už ve třech letech.

„Koncepce tvého článku stojí na sociologicky vachrlatých esencialistických předpokladech o národě,“ upozornila mě Martina, když jsem začal pátrat po rozdílných přístupech k Brnu mezi Rakušankou, Američanem a Japonkou.

Steven nic takovýho neřeší, má v hospodě Mýdlo schovanej ve speciálním kumbálu psací stroj a místo rozhovoru mi svoje názory vyjádřil povídkou. První věta zní: „The shittiest bar in the Brno can almost compare to the best bar in San Francisco.“ (Nejzasranější bar v Brně se moc neliší od toho nejlepšího v San Franciscu). Slíbil mi, že ji dopíše hodně opilej a já zas jemu, že ji otiskneme na blogu.

„Nejzasranější bar v Brně se moc neliší od toho nejlepšího v San Franciscu”

Podobně odzbrojující byla Yuhi, mezi Osakou a Brnem podle jejího názoru není zase tak velkej rozdíl. Z těchto tří cizozemských náčrtů se pokusím poskládat obraz brněnské pivní osobitosti.

Oproti San Franciscu, je brněnská hospoda prostorem svobody, v Americe vládnou přísně rozdělený území, kam se smí a kam se nesmí s pivem, prodej alkoholu je omezen podle času, jeho konzumace podle místa.

Martina popisuje jakým způsobem čeští hostinští podporují pití piva: „Jednou jsem u Čápa – ještě u starého Čápa – udělala tu chybu, že jsem si dala čaj. Čekala jsem na něj půl hodiny. U Čápa si jenom pitomec objednal čaj. A to souvisí s místním hospodským kontextem. Sice nemusíš, ale měl by sis to pivo dát“ vysvětluje.

Podle Yuhi v Brně – oproti Osace – lidi tolik neřeší jestli budou nebo nebudou mít ráno kocovinu. Japonci mají speciální nápoj z bylinek, kterým jsou schopní ji zahnat. Navíc během pití něco neustále jí: „S plným žaludkem toho tolik nevypiješ. Když se najíš dobrýho jídla, seš spokojenej, řekneš, že už si nic nedáš a jdeš dřív domů.“

Podle Yuhi by se v Osace nikdy neujmula hospoda ani bar, kde se zároveň dobře nevaří. Brno má vlastní cestu: „Tady si občas dají lidi něco malýho k jídlu, ale když se řekne dem na pivo, tak je jasný, že se nejde jíst.“ Martina k tomu dodává „Mě připadá, že tady lidi spíš pochopí vegetariánství než to, že nepiješ.“

„tady lidi spíš pochopí vegetariánství než to, že nepiješ”

V Japonsku je navíc silný tlak na to, aby se lidi stále chovali jako střízlivý. Opilost je utajená, a to – podle Yuhi – často i v případě, že se chlastá celou noc. U nás v Brně se za podroušenost většinou nestydíme…

Kulturně nejbližší Brnu je Vídeň a podle Martiny je i hospodská a kavárenská kultura docela podobná. „Lidi v Rakousku, ale nepovažují pití piva tolik za součást životního stylu,“ říká Martina. Podle ní je největší rozdíl v bublinkovém pivu. „Je tam moc bublinek, tolik toho nevypiješ, ale ve Vídni jsou místa, kde mají Starobrno nebo Kozla. Starobrno je tam dost známý,“ dodává. To v Japonsku si na českém pivě příliš nepochutnáte, narozdíl od Číny, kde je česká hospoda přímo na ambasádě.

V San Francscu se platí za pivo pět dolarů a dolar, dva se očekává jako dýško. V Japonsku je levnější nápoj proti kocovině než samotný pivo. A u nás? Pivo je – až na nějakej levnorumovej extremismus – bezkonkurenčně nejlevnější cesta k opilosti a prostředkem dlouhýho pobytu v hospodě. Steve shnuje svou zkušenost takto: „Sedneš si, přijde k tobě pingl, objednáš si pivko, na stole přistane papír s jednoduchou čárou, zasune ho pod popelník. Dáš si ještě jedno? Fajn. Další pivko za dolar a půl. Chlastáš dokud nejseš namol a odcházíš domů. Je to fajn“

KAFE VERSUS PIVO ANEB PĚT PILÍŘŮ POZÉRSTVÍ

Obsah tohoto článku v sobě nosím dýl, než sem vůbec kdy věděl, že vznikne nějakej Prigl.cz. Zhruba v dobách, kterými se budeme zabývat – tedy začátky vzniku brněnský kavárenský kultury – jsme šli s kámošem do jedné kavárny, která se pozděj stala něčím jako vlajkovou lodí nastupující brněnský hipsterský kultury. Dali jsme si pivo. To se nedalo pít. Postěžovali jsme si pinglici a ta se nám omluvila s tím, že nejede chlaďák. Nedopili jsme, zaplatili a odešli. Banální historka, jenže většina kolem sedících distingovaných kuřáků pila to teplý pivo skoro bez bublinek s vážným ksichtem. Pozéři.

1. Kavárničky místo putyk

Nastupující mládež opustila zakouřený doupata ve kterejch bylo možný posbírat moudrost od vysloužilejch dělníků v důchodu, nezaměstnanejch a bláznů všeho druhu. Namísto toho dosedla do sterilního, designem vykastrovanýho prostředí, kde u předraženýho piva soutěží o to, kdo líp vychválí novej psychologizující skandinávskej film. Kdysi jsme se protloukali temnejma vodama pivní reality, v níž kazatelé všemožnejch brněnskejch náboženství vzpomínali na vítězství Zbrojovky v sedumdesátým osmým, na ožralýho Bolka Polívku v autobuse nebo opěvovali kvality socialistickýho zemědělství.

2. Patka místo číra

Nějak se pozapomnělo na posměch, kterej schytal Vaculíkův účes v kamarádech do deště a způsobil na pár let, že patku by si na hlavě soudnej člověk narůst nenechal. Vzpurný účesy v podobě kohoutů, tlustejch špinavejch dredů rostoucích náhodnejma směrama kolem hlavy a přírodní kudrnatý afra ve stylu Šášy Krustyho se do kaváren nenosí. Místo toho najela zpátky vaculíkovská patka, která snad má symbolizovat těžkosti při přemýšlení mladistvýho intelektuála, kterej se nechce chlubit svým vysokým k přemýšlení stvořeným kantovským čelem. Osobně dávám před Vaculíkama s patkou přednost Tofiům s bujnou hřívou srovnanou podle (slušně velkýho) hrnce.

3. Hadry po matce místo po fotrovi

Jakej kulturní eklekticismus je lepší? Když vezmete český prestižky, pásek z new yorku a průhlednou pláštěnku z francouzskýho sekáče nebo prostě zkombinujete český pivo a maoistickej mundůr? Obojí vyjadřuje širokej kulturní záběr. Jenže v prvním případě je diskuse o šiří tohoto záběru natolik složitá, že se k samotné kultuře už nedostanete.

4. Balení na kecy místo na škopky

Status muže (a nejen jeho) pivní kultura vždy a všude posuzovala podle množství vypitýho chlastu. Čím v současnejch kavárnách distingovaní intelektuálové u café latté získávají pozornost stylově oblečenejch slečen, když ne tím, že na místě vyžerou dvanáct škopků a tři zelený, zůstává záhadou.

5. Teploušem na Facebooku místo chlapákem v hospodě

Za nás byli i gayové pořádní chlapi a s ženskejma se bavili jenom teplouši. Všichni byli stejně namrdaní, seděli ve stejný hospodě a smrděli stejným druhem tabáku. Při dnešní honbě za co největším počtem přátel na Facebooku není už možný ženský ignorovat.

foto: Vendys

Bermudský trojúhelník: bary, kam se chodí pouze bez důvodu

Naivní mladí Brňáci svý doby říkali o trojici hospod Maxim, Čáp a Hobit, že je to Bermudský trojúhelník,ve kterým se ztrácí géniové. Neměli ani tušení o opravdovým Trojúhelníku na tržnici Malá Amerika. Kazety Orlíku už tady sice od Vietnamců nekoupíte ale bezútěšnej genius loci přetrvává v trojici hospod U bernardýna, Chicago Bar a Luna.

Těžištěm trojúhelníku dvou barů a non-stopu je autobusová zastávka – možnost úniku, která zůstává štamgasty nevyužitá. Kdysi odsud vedla přímá linka na záchytku do Černovic, takže pokud benga nechtěly riskovat zablitej služebák, mohly vás hodit do autobusu a vyzvednout až na místě. Dneska se odtud dostanete hned dvěma linkami na Kliniku čelistní a obličejové chirurgie nebo rovnou patologie v Bohunicích. Doba přitvrzuje.

U bernardýna

Rodiny na kolečkových bruslích, které míří na výletní stezku u Ronda míjejí tuto chýši s rezavým grilem plným odpadků. Občas se odtud někdo vypotácí a snaží se po vzoru reklamy na Mentos (Čtvrtníčkova verze) nastoupit do aut čekajících na červené, v horším případě do aut jedoucích.

Uvnitř jsme nechtěně vyděsili retardovanou holku v tričku Dopravního podniku přepásaného ledvinkou. Za žádnou cenu se nechtěla ocitnout v záběru, protože „je ve službě.“ Busta Lenina u záchodů pro nás byla samozřejmostí. Velké překvapení naopak vzbudil ceník služeb vyvěšený u baru. Lehké zdřímnutí za pětku, rvačka od padesáti korun a otrava alkoholem zdarma.

Chicago Bar

Plechová stavebnice vyztužená kari sítí zajišťje v létě teplotu o deset stupňů vyšší než venkovní a v zimě totožnou. Podobnost s dělnickejma boudama není náhodná, většina osazenstva právě přijela ze stavby nebo se na ni chystá. Chicago Bar vychází klientele vstříc a tak kromě piva a nealko nápojů v plastu obsahuje nabídka dva druhy suchého pečiva, konkrétně pletýnku a rohlík.

Pingl, který si umě pohrává s popelníkem, vyvolává v platícím návštěvníkovi pocit bezpečí. Když prachy dojdou, může se situace otočit. Vzhledem k snížené citlivosti hostů, je výchovná facka naplocho popelníkem často nezbytným výchovným prostředkem. Ale jak říká Bukowski: „Ožralýho chlapa nezabiješ.“

Luna

Zatímco do Bernardýna se chodí místo práce a do Chicaga po práci, v Luně si můžete dát kromě piva i šlofíka před prací. Non-stop Luna uzavírá tah po Bermudským trojúhelníku, čili každá ušetřená koruna je tu dobrá. Hlavním úsporným opatřením je zásoba tvrdýho chlastu v placačkách ukrytejch na hajzlu ve žlábku po ukradeným neonovým světle. Po vypití placačky následuje logicky druhý krok – spánek. Hlavní devizou tohoto podniku je, že vám v dřímotě nikdo nebrání.

Hledání ztraceného času: Jeden z pamětníků Luny obohatil naši fotogalerii o rok starý záznam oslavy narozenin neznámé dámy. Kromě Bohemia sektu tekoucího proudem a věštění z ruky věnujte pozornost vzhledu podniku před rekonstrukcí.

JAK SE UDRŽET NA PRACÁKU V PĚTI KROCÍCH

Všichni víme, že nejvzdálenější místo, kam lze utéct před prací, je Úřad práce. Bodrá tetka si jednou za měsíc otevře internet na pécé a pošle vás do dvou firem pro razítko, že je pozice půl roku zrušená. Zdálo by se, že v tomhle kojeňáku pro nefachčenka, se nám nemůže nic stát. Jenže i zde dochází k nehodám. Stačí se jednou opít a nepřijít na schůzku nebo být shodou nešťastných okolností přijat do zaměstnání, a jste venku. Prigl vás krůček po krůčku seznámí nejen s tím, jak se nebezpečí vyvarovat, ale ještě lépe – jak si získat důvěru úřednic a stát se miláčkem Pracáku.

1. Kafe pro ni
Není to úplatek, je to vyjádření respektu. Zvyk nosit kafe na úřad je stejně starý jako samo kafe (a úřad). Je přitom důležitý výběr značky i načasování. Samozřejmě nesmíte paní urazit etiketou Tesco Value, ale ani jí nemůžete dávat najevo, o kolik jste na tom líp než ona, když na ní vybalíte Dallmayr Monaco. Tchibo je tak akorát. Kávičku zásadně neneseme hned na první, ale až na druhou schůzku. Dáváme tak najevo vděčnost za dosavadní péči o nás. Je-li darujícím muž, měl by si dát záležet, aby se ve způsobu předání odrazila jeho odvaha a šarm, jímž může otevřít srdce ženy, která dřímá v každé úřednici.

2. Kafe pro vás
Před zaměstnance na ÚP nesmíte předstoupit viditelně opilý(á). Proto než vyrazíte z non-stopu na schůzku, ať je vaší poslední objednávkou kafe. Turek a ranní procházka přes Svoboďák (kde je k dispozici kašna) vám pomohou z nejhoršího.

3. Termín schůzky
To, jak urputně vás bude chtít úřednice zbavit tepla flinku, závisí na jejím naladění. Pokaždé, když si budete domlouvat následující schůzku, snažte se trefit do termínu po obědě, nejlépe mezi 13 a 15 hodinou. Je známou skutečností, že úředník s plným břichem oplývá blahosklonností. Extrémním příkladem jsou soudy, kde nejpřísnější rozsudky bývají vynášeny těsně před obědem.

4. Iniciativa v mezích
Ukažte, že svůj život držíte pevně v rukou! Nejlépe tak, že budete držet v rukou vlastní papír a tužku a během schůzky si na něj – místo na přidělený kus – budete sami psát kontaktní údaje a poznámky. Avšak pozor! Přílišná horlivost a důkladnost vzbuzuje na Pracáku podezření. V rámci etikety póvlu se pravidla porušovat musí, ale inteligentně. Kdybyste nepřišli na domluvenou schůzku, vyhodí vás. Proč tedy nepřijít na schůzku o den dřív a nedivit se tomu? Úřednice nad vaší nedbalostí ráda (a možná i s úsměvem) pokývá hlavou.

5. Třikrát a dost
Ač se to zdá jakkoli nepravděpodobné, úředníce vám může sehnat práci. Tomuto nebezpečí musíte aktivně čelit: Pokud na Pracák sami přinesete každý měsíc potvrzení ze tří firem, kde vás odmítli, nebude vás Úřad do dalších podniků posílat. Vzhledem k vašemu dosavadnímu životnímu stylu nebudete mít problém vzbudit u potenciálního zaměstnavatele špatný dojem a než obchodíte všechny brněnské obchody a kanceláře, budete dávno v důchodu. Jako první krok vyplňte formulář přiložený úplně naspodu tohoto článku, výsledné pdf vytiskněte (doporučujeme zaškrtnout kolonku „ať to vypadá”), přineste ho k nám do redakce a my vás odmítneme a dáme vám za pivo razítko.

Snad vám tento návod ulehčí vaši nepracovní pouť. Pokud se budete držet jednotlivých bodů a v rámci bezpečných mantinelů sami improvizovat, jistě se vám podaří získat mateřskou lásku a sympatie zaměstnankyň Úřadu práce a ty si vás časem začnou zvát ne častěji než jednou za půl roku.

Flákání je umění, které neovládá každý – I. díl

Většina lidí si myslí, že ví, co znamená flákat se. Ne každý to ovšem skutečně umí. Proč nám má okolí a rodiče flákání za zlé? Vždyť po flákání touží lidstvo od chvíle, kdy se za Adamem a Evou zabouchly dveře ráje. Prigl přináší záznam debaty mezi filosofem, sociologem a informatikem. Proběhla v hospodě U pavouka těsně po prohře Česka nad Švédskem v ledním hokeji.

Filosof: Když máš tolik volného času jako já, musíš být hodně silná osobnost, abys to morálně unesl. Aby tě nestresovalo, že tolik volného času přichází z pohledu většinové populace vniveč.
Sociolog: Pamatuji si jednu tvou historku. Ten den jsi říkal, že jsi dělal něco velmi zajímavého a sice, že jsi přemýšlel na posteli, a když už jsi měl napřemýšleno, šel ses dívat na videoklipy na MTV. O nich jsi také přemýšlel. A zrovna, když přišla tvoje matka, tak ty ses válel na gauči u videoklipů, což se jí mohlo zdát jako vrchol flákání.
Filosof: Musíš být dostatečně disponován, abys zvládl flákání ve zdraví.

„Kocovina ti vybuduje den”

Sociolog: Znamená flákání i to, když chlastáš a nic neděláš?
Filosof: To by se mělo rozlišit.
Sociolog: Rozhodně, protože kocovina ti vybuduje den, dodává iluzi jakéhosi vývoje.
Informatik: Celý den máš co dělat.
Sociolog: Ráno máš velkou kocovinu. Pak nastává střední fáze, během které se například osprchuješ. To pomáhá. Dále si uděláš nějakou polévku, potom se podíváš na dva seriály. Vysílí tě to, ale zato víš že ses od začátku dne někam posunul.
Filosof: Dokážeš popsat dny, které vyplníš i něčím jiným než kocovinou?
Sociolog: Samozřejmě. Spánkem. Hodlám udělat experiment, během nějž budu co nejvíce spát bez použití alkoholu.
Filosof: Předpokládám, že počítáš spánek od momentu, kdy usneš po moment, kdy se probudíš. Ne ty chvíle, kdy už jen ležíš v posteli a díváš se na fasádu na protějším domě.
Sociolog: Ale můžeš se probudit a spát dál.

„Flákání je ta krásná chvilka pro sebe, kterou po nás Bůh chce”

Číšník: Takže pivo, pivo a kafe.
Sociolog: Zapomínáme na to důležité – co je produktem flákání?
Filosof: Flákání je nepracování. Člověk, který se celý den snaží trefit tenisákem s odrazem od tří stěn do půlitru na druhém konci místnosti, pracuje, i když je nezaměstnaný a využívá sociální systém.
Sociolog: Takže když čtrnáct dní nic neděláš? Co je toho produktem?
Filosof: Vnitřní pohoda, zajímavé myšlenky a má-li někdo tvůrčí ambici, tak pravděpodobně něco vytvoří.
Sociolog: A je flákač.
Filosof: Můžeme zavést definici flákání?
Sociolog: Je flákání, když přijdeš po osmi hodinách z práce a jen tak se díváš na televizi?
Filosof: Flákání je ta krásná chvilka pro sebe, kterou po nás koneckonců Bůh chce. Musíme ale odlišit dvě věci. Jestliže týden pracuješ a o víkendu máš volno, pak se jedná o odpočinek nikoli flákání. My ale mluvíme o tom, co nahrazuje práci.
Sociolog: Takže když osm hodin pracuješ a pak se jen díváš v televizi na hokej, to už se neflákáš, ale odpočíváš.
Filosof: Já se ovšem deset hodin flákám a potom odpočívám.

„Sledování náročného filmu je práce”

Sociolog: Jak se odpočívá po flákání?
Filosof: Třeba když vyjdu z domu a chodím, kam mě nohy zanesou, tak se flákám. Ale potom dostanu hlad, tak si třeba vařím párky a u toho odpočívám a pak si častokrát pustím film.
Sociolog: Stáhl jsem si několik klasických maďarských filmů z šedesátých let, protože mě zaujalo jejich téma, ale pak se na ně nechci dívat.
Filosof: Protože jsou náročné
Sociolog: Ano, jsou černobílé, málo se v nich mluví, mají dlouhý střih. I když jsou o něčem, jdu místo nich sledovat Červeného trpaslíka nebo Simpsonovy, které jsem viděl už desetkrát. A teď přichází otázka: jsou ti Simpsonovi odpočinek nebo flákání?
Filosof: Rozhodně si myslím, že sledování náročného filmu je práce.
Sociolog: Takže pak můžeš odpočívat a nedá se říct, že by ses flákal.
Filosof: Jedná se o typickou práci a po ní zábavu. Podle mě flákání je opravdu něco, co práci zastupuje. Člověk je zrozen k tomu, aby něco dělal, jinak je nešťastný. Musíš buď pracovat nebo se flákat. Já třeba velmi silně cítím, že jsem se nenarodil, abych pracoval.

„Jsou lidé, kteří by se měli drtivou většinu života flákat”

Sociolog: Počkej, ale v dnešní společnosti se buď flákáš nebo pracuješ, takže nemůžeš být nešťastný.
Filosof: Můžeš, protože spousta lidí místo toho, aby se flákala, tak pracuje a naopak. Jsou třeba lidé, kteří by se měli drtivou většinu života flákat. Třeba já. Ty zjevně také.
Sociolog: Já stoprocentně.
Filosof: To znamená, že nás činí nešťastné, když máme pracovat. Ale pak jsou lidé, jejichž podstatou je činorodost.
Sociolog: Jako včelky.
Filosof: Ano, a oni ve chvíli, kdy nemohou pracovat, jsou nešťastní a nezvládají toto nechtěné flákání, což je mnohdy přivede k alkoholismu a dokonce drogám. Opravdu jenom člověk, který má dispozice se flákat, by se flákat měl a naopak.

„Člověk, který se neumí flákat, by měl makat”

Filosof: Dejme tomu, že se vzbudím ve tři odpoledne a až kolem šesté vyjdu ven. Jednoduše se nepodrobuji žádnému násilí. Když se do ničeho nenutíš, tak jsou všechny procesy dost zdlouhavé. Sprchování trvá třeba hodinu.
Sociolog: Ano, to je ono, nenutíš se. Nebereš za své takové nesmysly, jako je povinnost či zodpovědnost. Někdo třeba říká, že když tři dny nic nedělá, cítí se hloupě. To znamená že si zvnitřel tu povinnost. Podle mě se někdo neumí flákat vůbec. Můžeme tedy říct, že existuje dobré a špatné flákání? Že se někdo umí a neumí flákat?
Filosof: Naprosto. Člověk, který se neumí flákat, by měl makat.
Sociolog: A jak to špatné flákání vypadá?
Filosof: Víš třeba, že za deset minut zavírají obchod, ale nepůjdeš rychleji. Radši půjdeš přes celé město do jediného otevřeného obchodu, který je zbytečně drahý a najdeš tam jen játrovku a rohlíky.
Sociolog: Co když jsi vegetarián?
Filosof: Taveňák.

„Jediné, co může flákače udělat slavným, je kuriózní smrt”

Sociolog: Slavní lidé neustále říkají, že jsou upracovaní.
Filosof: Proto jsou slavní. Flákáním se neproslavíš. Skutečného flákače na ulici nepoznáš ani nezjistíš, jak moc se fláká. To by tě musel třeba srazit autobus, aby ses dostal do novin.
Sociolog: To tě těžko dělá slavným.
Filosof: Z hlediska flákače to je už dost velká sláva.
Sociolog: Takže jediné, co může flákače udělat slavným, je kuriózní smrt, aniž by na ní nějak zapracoval.
Informatik: Nikdo o něm neví. Po ulicích chodí miliony těchto neznámých hrdinů a jsou příliš nenápadní, aby sis řekl: Tohle je flákač.

„Seznamování s ženou mi připadá jako práce”

Filosof: Můžeme tedy rozlišit, že práce je k něčemu a flákání je k ničemu. Čili jsme buddhisté.
Sociolog: Podle buddhismu se nesmíš sám zabít ani plodit. Obojí znamená práci.
Filosof: Už třeba seznamování s ženou mi připadá jako práce.
Sociolog: To je zábava.
Filosof: Ale rozhodně to není flákání.
Sociolog: Na druhou stranu zažívají někteří jedinci ve společnosti muka, když nemohou promluvit takže je pro ně nejtěžší práce držet jazyk za zuby. Musel bys jim tvrdě platit, aby to vydrželi.
Filosof: Takových znám povíc. Kam se tím chceš dostat?
Sociolog: K tomu, že bavit se pro někoho skutečně není práce, protože tím dává průchod sám sobě a tím pádem se vlastně fláká.
Filosof: A co děláme teď my?
Sociolog: To nevím.

Druhá část rozhovoru ZDE
Třetí část rozhovoru ZDE

Umělci versus intelektuálové. Průvodce kavárenskou nenávistí

Student filosofie se při prvním pivu mění v nesmiřitelného intelektuála, stejně tak i poslední Favák či Jamák je sám sebou škatulkován jako umělec. Sedí proti sobě v hospodě a nejednou mezi nimi dojde k nevybíravé slovní přestřelce a metání blesků očima.

Co si tyto skupiny vyčítají? Proč spolu nemohou žít v míru po vzoru například dělníků ze stavby a dělníků z fabrik? Do příčin tohoto letitého nepřátelství vás teď zasvětí Prigl.

1. Vzájemné pohrdání

To, co umělec vytvoří, intelektuál vždycky shodí. Ve všem vidí nadbíhání povrchnímu publiku nebo umělecké elitářství. V kritice sebeumněji vytvořeného díla se intelektuál uchyluje k zákeřnostem, může šáhnout po politice, estetice a když mu teče do bot, tak i po morálce.
Umělci se naopak intelektuálům smějí pro jejich naprostou levost. Správný intelektuál totiž kromě mluvení nic neumí. Navíc svou kritikou nepříjemně odhaluje, že většinou nic neumí ani umělec.

2. Popkultura

Časy, kdy se intelektuálové dívali jen na dokumenty na ČT2, jsou nenávratně pryč. Intelektuálové se dnes nedívají v televizi vůbec na nic. Všechny superstar, talenty a další reality show jim daly dobrý důvod jednou provždy zlomit nad televizí hůl. To umělci sjíždějí v televizi snad úplně všechno. Čtou Blesk, posílají smsky do televizi a ke všemu z toho mají ještě legraci. Virtuální postavy pak figurují v různých jejich příhodách a nezasvěcený by mohl získat dojem, že se umělci se všemi dobře znají. I intelektuálové občas zatouží po trošce bulváru, ale musí si vystačit s historkami o Kantově večerním popíjení piva.

3. Móda

I když časy se mění, intelektuálové stále dávají v oblíkání přednost určitému asketismu a své zvyky mění jen pomalu. Dodnes není výjimkou třicetiletý učitel ZSV s manžestráky vytaženými vysoko do pasu a v nich hluboko ponořenou flanelovou košilí.
Naopak umělci jsou ochotní rozebírat svoje extravagantní ohozy dlouhý hodiny a arogantní úšklebek intelektuála je dokáže nasrat.

4. Chlast

Zdálo by se, že na tomto poli se umělci a intelektuálové konečně scházejí: po překročení určitého věku a hodiny se obě skupiny drží svých zavedených značek. Ovšem zatímco u intelektuálů to bývá Desítka, umělci do sebe klopí spíš slivovice a tulamorky.

5. Živobytí

Nezajištěný mladý intelektuál často musí své živobytí dobývat s lopatou v ruce. Není divu, že pak svým vrstevníkům-umělcům často vyčítá jejich prodejnost, díky níž se od lopaty umí držet dál.
Ve výsledku se však umělec s intelektuálem vykoupou ve stejné stoce. Zatímco intelektuál bagruje základy nového multifunkčního nákupního centra, umělec vymýšlí jeho logo a znělku pro rádio.

PRŮVODCE PRIGLU: JAK SE STÁT BRNĚNSKOU SPODINOU V DESETI BODECH

V pořadí druhý průvodce priglu Vás v deseti krocích přivede až na samotné dno brněnské společnosti. Tato cesta je – jako každá cesta do pekla – lemována dobrými úmysly.

1. Studium humanitních oborů

Tady se nedá netrefit, výběr je dost široký. Obdržený a vyčtený informace se dokonale hodí k věčnýmu hospodskýmu vysedávání a nekonečnýmu konverzování v kavárnách, zároveň tohle vzdělání vůbec nezvyšuje šance na přeplněnym trhu práce (bacha na výjimky anglistika a psychologie), důvod nezvedat prdel z hospody je hned dvojí.

2. Cigarety a kouření

Kuřte, kuřte hodně a kuřte všude. Vdechování kouře přináší tzv. „falešný pocit zaměstnanosti“, ten se – vzhledem ke kvalifikaci – ještě bude hodit. Balený cigarety zaberou víc času. Kouření dává to správný držení těla, zápach z vlasů. Jedním slovem: Nezbytnost.

3. Média – filmy

Knížky – obvykle braková sci-fi, která krátila čas povalečům včerejška – se už v dnešní době nehodí. Ale spoustu volnýho času je třeba kultivovat co nejobskurnějšíma mediálníma zálibama jako jsou například turecký hvězdný války, rumunský akční komedie a německý fekal porno (od dob southparku klasika).

4. Flink, pivo a drogy

Každej si vybere to svý. Halucinogeny daj flinku metafyzickej šmrnc. Zhulenci maj všechno na háku, o pivu se netřeba rozepisovat. Byl to Egon Bondy, kdo napsal, že pivo desítka je nápoj filosofů. Silnější (a dražší) piva nechte pracantům, kteří potřebujou po večerním squashi zapít starosti, rychle se opít a šupem dom. Mnohahodinový debaty jsou pro desítkáře.

5. Levicový názory

Trapní, ambiciózní kariéristi (často ve spolupráci s rodičema) vás budou chtít stáhnout do víru kapitalistickýho běsnění. Je dobrý se proto vybavit světonázorem, kterej chytne tyhle upracovaný oběti systému v slabinách a odkáže je do patřičnejch mezí. Navíc není nic trapnějšího než chudej pravičák, kterej od piva nadává, že mu Vietnamci berou práci.

6. Seriály

Kocovinu, nudu, neúspěch v kolektivu i u zkoušky rozežene znělka oblíbenýho seriálu. Spousta volnýho času a šíře současný produkce seriálů se k sobě dokonale hodí. Seriál se stal orientačním bodem v nepřehledným předivu sociálních významů. Na co nejraději čumíš? je otázka, kterou se dá zjistit víc než zdlouhavým oťukáváním ohledně oblíbený muziky a povolání rodičů. (Nemocnice na kraji města po dvaceti letech – bydlí u rodičů, Sex ve městě – blbka, atd.)

7. Brigády za 48 na hodinu pro Jobs.cz

Prachy jsou třeba. Poslední zbytky iluzí a nutnou dávku nihilismu jde získat při plahočení se za tu nejmenší možnou mzdu, při které vás vo koruny a sny odírá nejen šéf ale i pracovní agentura. Víc o práci v prvním průvodci priglu.

8. Žít zdravě

Stres a nedostatek spánku jsou příčinou mnoha civilizačních nemocí. Je dobrý se těmto nepříjemnostem vyhýbat a to raději důsledně.

9. Inteligentní nezájem

Peníze, rodina, děti nesmí vzbuzovat žádnej zájem. Oproštěnej od veškerejch ambic se svět jeví čistější. Pro případný pokrytce se skrytejma ambicema je inteligentní nezájem spolehlivou skořápkou, pod kterou se můžou vždycky schovat před každým blížícím se neúspěchem

10. Psát na Prigl.cz

Klikněte na https://prigl.cz/pridat-clanek/

Pivo, Prigl a studentky žurnalistiky

05 Září 2011

Nechodím do města (pokud nemusím), nechodím na vysokou, nesnáším město plný přemoudřelejch vysokoškoláků. Nechci je vídat ani poslouchat. I když hospody podle toho volím, občas na nějaký takový lidi narazím. Mám známý a Brno je malý.

Začaly se (tři studentky žurnalistiky) bavit o tom, ve kterejch brněnskejch médiích mají, měly, nebo budou mít praxi, nebo stáž, nebo něco takovýho. Za praxi nejsou žádný prachy. Samý velký jména, samý celostátní plátky a telky. V nejhorším, říkaly, skončí v reklamce, prej je nejlepší napřed dělat v ňákým médiu a pak jít do reklamky, nebo do PR. Rozdíly neznaly ani ony samy. Prostě tak nějak to je.

Ptal jsem se, o co jim de? Neví. Jde o to dělat v médiích. Dělat NĚCO v médiích, v jakýchkoli médiích. Cokoli v médiích. Vzpomněl jsem si na obdobnou debatu s právniky (to byli pro změnu perspektivní mladí muži), těm šlo aspoň akorát o prachy.

Řekl jsem jim, ať píšou pro Prigl, že je to nejlepší, co v Brně je. Dvě Prigl znaly. Zdálo se jim to divný, není tam praxe a hlavně nevypadá to jako NORMÁLNÍ médium. Ptal jsem se, co je normální médium. Odpověděly mi něco o sledovanosti, čtenosti, číslech a tradici.

Mají prý vlastní časopis Stisk, za ten mají kredity a je i na blogu iDnes (olala). Na ten jsem se podíval druhej den v kocovině. Je pro ty, kteří „chtějí vědět, jak tvoří budoucí novináři“. Trochu depresivní představa, i na mně. Ale já noviny stejně nečtu.

Napsal BÁSNÍK CHUDÝ

Diskuze

Komentujte Zrušit

Komentáře

wwrrmm

05 Sep 2011

Přesně!!! Výborný!!! Výborný!!!

Reagovat na komentář
Petr B

05 Sep 2011

Jestli píšou pro STISK, jsou to maximálně telata ve druháku. To jsem byli všichni. STISK je plný úvah, fejetonů a kvazireportáží, na kterých se “učí psát”. Učí je kolegyně se zkušenostmi z deníku, ale nemůže pochopitelně stát nad každým a s každým na konci “hodiny” jeho článek překopat. Takže hodnotit budoucí novináře podle STISKu je nefér. Psaní pro Prigl by jim asi neprošlo. Možná i kvůli větám jako “o co jim de”…

Reagovat na komentář

Jakub

05 Sep 2011

Máš recht, Prigl není cajk

Reagovat na komentář
jméno

19 Sep 2011

nebo “i na mně”, i když v ofišl denících se dá běžně narazit i na daleko horší zločiny proti czestynu

Reagovat na komentář

mara

09 Sep 2011

Proč sou na tý fotce blondcky u plotny?

Reagovat na komentář
kunda

18 Sep 2011

Pravdu díš maro, tyhle buchty vubec nevypadaj jak kočeny ze žurny…. bože studentky ♥

Reagovat na komentář

Prigl

Dragon II. – Dva světy v jednom bistru

Odbýt tohle místo jako další vietnamský bistro by byl fatální omyl. Setkávání úspěšných přistěhovalců s neúspěšnými domorodci má deset metrů od Svoboďáku nepopiratelný kouzlo. Spolu s náplavou hladovejch brňáků, kteří zhltnou nudle a jdou si po svých, tu vysedává pevná komunita štamgastů. Vedle nudlí a gyrosu se tak obsluhujícím Vietnamcům objevuje v rukách nejen pivo, ale přes pult se běžně nalívá i Božkov vodka a rum.

Kombinace putyky a asijskýho fastfoodu v něčem připomíná bary na Bratislvské, kde většina bílých majitelů odmítá nalívat cikánům. Vietnamci díru na trhu lepí a slušně vydělávaj. Ve středu města se majitelé tak bojí bovery připomínající klientely, že tento prostor zběsile vyklízí. Nastupují opět Vietnamci. Nad usmívajícího se Švejka „To chce klid,“ se dá nějaká asijská ozdůbka a brněnskej multikulturalismus je na světě.

„Kde je moje pivo a igelitka?“ ptá se naplech opilej host, kterej se zrovna vrátil ze záchodu a vypadá, že netuší, kde je. Vietnamec se snaží pochopit, o co mu jde. „Měl jsem tady pivo a tašku, kams to dal?“ ani solidní znalosti češtiny tady na porozumění nestačí. „Pivo, půlku piva“ domáhá se opilec se zvýšenou agresivitou a zoufalstvím. Vietnamec se chytá a nalívá opilci skoro plnej krígl.

Muž se vzpamatuje po pár doušcích u nejbližšího stolu, „kams dal tašku?“ Zasahuje dobrotivá důchodkyně a ukazuje opilcovi stůl, kde původně seděl. Se dvěma půlpivama a igeltikou Billa nechce opilec o focení ani slyšet. „Ne, ne šéfe. Otoč to jinam.“ gestikuluje směrem k dobrotivé důchodkyni. „Mám tam nákup“ vysvětluje nakonec sám pro sebe.

Žádná televize, žádný kecání s výčepním. Místní se přesto navzájem znají a ověřeným alkáčským stylem se zdraví, aby si pak každý sedl sám ke stolu. Co připomíná klasickou putyku je tykání obsluze. V tomto případě jednostranný. „Tohle bys měl vyležet,“ doporučuje starostlivě po vodce na pultu chrchlající host – který zavedl na panáka i svou choť – Vietnamci, který se zakuckal.

Štamgaství se tady pozná podle vlatnictví klíčů od záchodu. Kuřácká část, kde se pije pivo a nejí nudle, je vzadu a pro klíče k pultu je to daleko. Klíče se získávají snadno, stačí je nevrátit. Taky už jedny mám.

Lubovy manželské peripetie

Poradny se nadouvají otázkami zoufalých partnerů chycených v pasti vyhořelého vztahu. Zmatek a bezvýchodnost zachvacuje nejedno lože, v němž nenávratně mizí touha po vzájemné intimitě a rozkoši. Není v silách sexuologů většinu těchto případů zdárně vyřešit. Jak by také mohli, odtažití akademici v bílých pláštích? Podívejme se raději, jak sexuologické problémy řeší náš life-stylový poradce Luba, člověk, který se neschovává za knihy a přednášky, ale má všechno poctivě odžité.

U Pepína vás prdel zebat nebude

Kus za Zvonařkou na odlehlém náměstíčku, mezi domy, který by se měly jednou – možná – zbourat, se nachází místo poklidného pivního spočinutí – U Pepína. Tahle hospoda má tah na branku v putykama rozmazleným Brně nevídaný. Štamgasti jsou schopní změnit stav„uplně prázdno jenom pingl“ na stav „uplně plno krom místa u televize pro pingla“ během necelých dvaceti minut.

Péče o zákazníka je tu dokonalá. Obsluhující pán se nevtírá, nemluví a pivo nosí na čas. Před vykecáváním s hosty dává přednost televizi. Telku má ještě „starou, dobrou“ velkou i dozadu. Když se z tohoto raduju a říkám panu pinglovi, že takový televize už jsou dneska v hospodách vzácný, odpovídá stručně: „Plazmu nemam.“

Málokdy v hospodě tohoto typu narazíte na štamgasta se speciální přezdívkou pro média. Tady ho mají. (Jeho mediální jméno zní na zapamatování moc maďarsky, a proto se ho nedozvíte). Překvapivou čistotu lokálu kontrastující se špínou okolních ulic a domů vysvětluje mediální štamgast: „Lidi chcou mít aspoň hospodu čistou, když je všude kolem takovej bordel.“ Recept na bílý zdi v takto zakouřený místnosti si obsluha nechala pro sebe.

Pepino je slušný podnik a štamgasti si sem vodí i svoje partnerky a ženy a tito lidi si doopravdy navzájem vykládají. Dotazy na vybavení jako jsou polštářky vybavené židle, probouzí u štamgastů právem pocit hrdosti. „Tady jsou i závěsy udělaný z ubrusů Starobrno,“ objasňuje jedna paní.

Náměstíčko, kde se Pepino nachází, je oficiálně jenom rozšířený kus ulice Plotní. Abyste věděli, až se tam půjdete zrubat.

NA SLOVÍČKU S NEÚSPĚŠNÝM VEKSLÁKEM

Vydejte se spolu s námi kouzelným žigulíkem na cestu časem. Do zlaté éry brněnského vekslu, kdy se na ulici místo titěrných pytlíčků s marijánkou šustilo s tlustými svazky bonů. Do dob, kdy veksláci byli spojenci homosexuálů v boji s totalitním režimem, a slečny při ranních návratech z diskoték hledaly klíče od bytu v kabelkách plných čerstvě oškrabaných brambor. Kde se tam vzaly?

Dějiny neznají jen velká jména. Ne každý, kdo před listopadem šidil na kaprech, případně kupčil s králičími kožkami, se později vypracoval na respektovaného obchodníka se starožitnostmi. Po chodnících našich měst stejně tak chodí i ti, kterým ze slibného startu v osmdesátých letech zůstala na patře jen hořká pachuť neúspěchu. Někteří z nich se jí dodnes snaží spláchnout turkem v trafice, za jejímž okýnkem nakonec skončil právě ten jejich sen. To je třeba i příběh kdysi ambiciózního mladého veksláka, dnes invalidního důchodce a trafikanta v jedné osobě, pana L.

Prigl: Bylo v té době běžné, že člověka lákala vekslácká branže?
Vekslák: Vekslákem sme chtěli bejt všichni. Záviděli jsme jim, že maj háky a my máme hovno.

Kde se v Brně řemeslu dařilo nejlépe?
V Intru se to houfovalo nonstop. Před Tuzexem na hadry na Maliňáku. Jakmile se někdo podíval do výlohy na rifle, tak se po něm šlo.

Z jakých řad veksláci obvykle přicházeli?
Především cigáni, tak devadesát procent, jugoslávci taky dost. Cimři a u toho intru se pak flákali spíš ti jogurti. Ještě si pamatuju, že jednu dobu tam bejval takovej, tyvole, to ani nevím co to bylo za národnost, bylo to takový malý cosi..

Třeba i ženský?
Ty spíš byly šlapky.

Dokázal bys namalovat typického brněnského veksláka?
Love v kasírtašce, nebo omotaný gumičkou. Základ byl mrkváče, patku, mokasíny a ty bílý ponožky. To jiný lidi nosili, jenom když chtěli udělat haura. Takový kožený dlouhý pláště. Byli sme frajeři, nosili zipáče / široký rifle s kapsama se zipama – pozn. red. /, to byl strašnej hit. Nosily se načesaný patky, dělaly se s nima takový ty pohyby, jak se s tim třepalo.

Co ste třeba měli za auto?
Šalinou se jezdilo. Načerno.

Kam jste se po šichtě chodívali bavit?
To bylo různý, hodně třeba do Evropy na Masaryčce. To máš po pravé straně u nádru v prvnim patře, takovej lepší podnik to byl. Za rohem byl takovej ten bufet, ne. Na stojáka. A nad ránem jim tam ke dveřím za mříže vozili zboží. Velký várnice s voškrabanejma bramborama. Holky šly dycky ožralý na rozjezd, na podpatkách vole, dámy. V kabelce už měly nachystaný igelitky, a už tam ty brambory lifrovaly, aby se s nima na oběd nemusely škrabat /smích/. Takovej byl, ten socialismus.

Napili se i veksláci rádi?
Tak určitě.

I v práci?
Počkej, jaká práce?

No jako na ulici.
Jo tak. To ani ne, člověk se spíš hlídal. Kdyžs’ veksloval nahoře u Intru, a pak se potřebuješ na chvilku zdejchnout, tak si dáš kolu ve Sputniku třeba. To ses přes den moc nemoh ožrat, máš u sebe háky a točíš kšeft vole. Ve Spuťálu sis dal šunkovej chlebíček za 2,40,- a bylo.

Chutě veksláků tedy nebyly příliš výstřední?
Kurvám si koupil třeba nějaký jemnější cigára, a sobě marlbora, kentky. Když byla sobota a neděle, tak si pak potřeboval celej karton, že jo.

Vekslákova družka dodává: Velice slušně se chovali. To byli takový typy jako sou homosexuálové třeba. Voni se prostě chovaj velice hezky. A veksláci byli taky takoví, v tom středu města. Voni nakonec museli, to bylo jejich rito, museli reprezentovat. Ale všechna čest, štětky teda měli přepychový.

Jo, samostatná sorta byli v Brně homouši. To byla samostatná komunita. Měls třeba vykroucenýho, co to rád dal najevo, večer si dal lodičky, chodil po hlaváku, a prej „Co čumíte holky? Vekslák občas pochválil, že mu to sluší, u dveří na disko pak „zdár, puč mě pětku na vlez.“ Jak kdo, někdo byl zatrpklej, řek třeba „Táhni pyčo!“, ale jinej vekslák zas „Pocem tetino, na, tady máš, běž.“

Je tedy možné říct, že je spojoval boj proti režimu?
To spíš. Takovej ten noční život měli všichni rádi.

LUBA POPRVÉ: „V KYSLÉ ŘITI”

Luba, muž s jehož příběhy se budete pravidelně setkávat, je člověkem z masa a kostí nikoli jen fikce autorů. Rodilý krpolák a jeden z posledních sympatizantů Republikánů Miroslava Sládka, vášnivý rybář a jako nezaměstnaný i příležitostný obchodník s matracemi. Poslouchá rádio Krokodýl a věří na židovský spiknutí. Díky němu jsem poznal život.

Prigl

Blogeři

Manifesty

Manifest pasivního rodičovství

KALHOTKY NATOČILY KLIP „BRNO.“ PODÍVEJTE SE ZDE

Odhalení: Pravá tvář Matěje Hollana? Chlapečci a koks

SEDM NEJBLBĚJŠÍCH DŮVODŮ PRO HRDOST NA BRNO

Jak se v Brně chlastá (Japonkám, Rakušankám a Američanům)

KAFE VERSUS PIVO ANEB PĚT PILÍŘŮ POZÉRSTVÍ

Bermudský trojúhelník: bary, kam se chodí pouze bez důvodu

JAK SE UDRŽET NA PRACÁKU V PĚTI KROCÍCH

Flákání je umění, které neovládá každý – I. díl

Umělci versus intelektuálové. Průvodce kavárenskou nenávistí

PRŮVODCE PRIGLU: JAK SE STÁT BRNĚNSKOU SPODINOU V DESETI BODECH

Pivo, Prigl a studentky žurnalistiky

Diskuze

Komentujte Zrušit

Komentáře

wwrrmm

Petr B

Jakub

jméno

mara

kunda

Pracovní morálku redakce oslabuje:

Prigl

Dragon II. – Dva světy v jednom bistru

Lubovy manželské peripetie

U Pepína vás prdel zebat nebude

NA SLOVÍČKU S NEÚSPĚŠNÝM VEKSLÁKEM

LUBA POPRVÉ: „V KYSLÉ ŘITI”