Vypadal jsem hrozně. Dva dny bez pořádného spánku mi vytvořily tmavé kruhy pod očima. A stejně jsem si nedal říct. Hned jak jsem se vrátil z výletu, šel jsem zase s kamarády do hospody.

„Tak co jsi včera zas prováděl?“ zeptala se jedna kamarádka.

„Mám to trošku rozmazaný. Ale můžu to vzít od začátku a třeba si vzpomenu. Jestli to teda chcete slyšet.“

Vždycky to tak bylo. Přes den jsem trpěl, usínal v dopravních prostředcích, ve škole i v práci. Ale i když jsem byl tak unavený, s příchodem do lokálu jsem okamžitě ožil. Hodně lidí mi tvrdilo, že mám sebedestruktivní sklony. Ale já bych spíš řekl, že žiju naplno. Možná je to propojené, jak říkal Kafka v jednom svém příběhu – když plíce dýchají pomalu, samy se udusí; když dýchají rychle, udusí je jiné věci; a když se snaží najít vlastní tempo, zničí se hledáním. A já tipuju, že se tak nějak podvědomě blížím k té druhé variantě.

„Jasně, povídej.“

„Tak jo, pěkně od začátku. Předevčírem mě napadlo, že jsem dlouho nebyl v Praze; tak jsem zavolal pár známým, které jsem dlouho neviděl. Pak jsem šel na chvíli spát a ráno jsem se probral s kocovinou. Ale chtěl jsem fakt jet do té Prahy, tak jsem se dopravil až na autobus a vyjel jsem někdy kolem dvanácté. Cestu do Prahy jsem skoro celou prospal. Pár minut před příjezdem jsem se vzbudil a zjistil jsem, že jsem si během spaní pěkně naslintal na triko. Paní vedle mě se na to moc netvářila.“ Ostatní se smáli a kroutili hlavami.

„To se mi stává taky,“ řekl kamarád.

„Jo, já na tom taky nevidím žádnej problém. No, tak jsem se pak sebral a vystoupil jsem. Bylo mi už líp, ale šel jsem se pro jistotu spravit do trafiky lahváčem a kamelkama.“

Nevím jak na ostatní, ale na mě to tak působí. Když někdo začne mluvit o cigaretách, hned dostanu na jednu chuť. Po slově „kamelky“ začali ostatní vytahovat cigarety a zapalovat si. Taky jsem si zapálil a pak jsem se vrátil k vyprávění.

„Chvilku jsem se toulal po Praze a prohlížel si památky. Pak mě to přestalo bavit a zavolal jsem kamarádovi. Dali jsme si sraz na Václaváku, kde jsem si koupil opečenou klobásu. Nebyla nic moc, ale v žaludku mi to udělalo dobře. Zašli jsme pak do nějaké rockové hospody a tam jsme kecali a vypili jsme pár piv. Už se začalo stmívat, tak jsem zavolal kamarádce, kde ji najdu.“

Přestal jsem povídat. Připadalo mi, že už mluvím docela dlouho a ostatní už to začíná nudit. Byly už skoro tři ráno a většina z nás byla dost opilá. Kamarádka si četla nějaký leták, co sebrala na stole.

„Co to čteš?“ zeptal jsem si jí.

„Zajímavosti o tequile. Píšou tady, že se při kvašení těch kaktusů musí do té směsi dřív plivalo, aby to zkvasilo pořádně. To je pěkně hnusný.“

„Proč jako? Sliny prej dokonce dezinfikujou,“ ozval se kamarád. Do diskuze se vložil také další kamarád.

„Jasně, třeba psí sliny. To je známá věc, že dezinfikujou.“

„Jo. A indiáni, když se sjíždeli z koky, tak si to navzájem rozžvýkaný plivali do pusy,“ prohodil jsem.

„Teď jsem viděl v televizi jeden dokument o nějaké asijské zemi, myslím, že to byla Malajsie a tam mají největší specialitu – polévku z ptačích hnízd,“, prohlásil další kamarád.

„Tak to už je ale úplnej hnus,“ ozvala se kamarádka.

„Právě že ani ne. Jedna porce té polévky stojí 50 dolarů. Mají tam obrovský jeskyně, kam ty hnízda chodí sbírat. Myslím, že jsou to hnízda rorýsů. A jsou celý postavený čistě jenom z ptačích slin. Žádný klacíky a kamínky. Jenom sliny. A ti sběrači to potom odmočí a až se to vyčistí, tak to povaří a okoření a je z toho delikatesa.“

Jeden z kamarádů, pravděpodobně ten nejopilejší, se ujal slova.

„Tak si tu delikatesu taky vyrobíme. Uděláme si takovej rituál.“ A podíval se kolem stolu, kolik nás tam vlastně je.

„Raz, dva, tři,… osm lidí. Tak to by mohly stačit dva.“ A otočil se na bar a objednal dvě tequily. Ostatní ho se zájmem, ale trošku nevěřícně pozorovali.

„Tak to bychom měli první ingredienci.“ Pak dopil svůj zbytek piva a nalil do prázdného půllitru jednoho velkého panáka tequily. Druhého nalil do sebe.

„Tak. A teď něco místo té koky.“ A vytáhnul z kapsy sáček s marihuanou. Vytáhl jednu paličku a nadrolil ji do půllitru s tequilou. Pak vzal lžičku a nabral trochu ledu a celou směs rozmíchal. Všichni celý proces přípravy bedlivě sledovali.

„Poslední krok. Teď do toho všichni napliveme.“ A aby svoje slova potvrdil, začal do směsi spouštět svoje sliny. Jedna kamarádka se zvedla a začala se oblékat.

„Nedáš si s náma?“ zasmál se kamarád, který „elixír“ připravoval.

„Ne. Jste zase všichni nalití a mě to připadá hnusný. Tak se mějte a užijte si ten váš debilní rituál. Já jdu spát.“ A otočila se a odešla. Ostatní pilně přidávali do směsi svoje sliny. Asi za dvacet minut, po tom, co jsme půllitr doplnili, v něm vznikla zvláštní směs se zelenými kousky a se zpěněným povrchem.

„Ještě třešničku.“, řekl kamarád a vzal z talířku kousek citrónu, co zbyl od tequily a zasekl ho do hrany sklenice.

„Na zdraví!“ prohlásil a napil se jako první. Poslal půllitr dál a i ostatní se napili. I já se napil. Nemělo to moc silnou chuť, tak jsem k tomu zakousnul ten kousek citronu. To už bylo lepší. Dopili jsme, co nám zbylo a vyšli jsme z hospody.

 

„Jdeš směrem na nádraží?“ zeptal se mě jeden z kamarádů.

„Jasně.“

„A co v té Praze vůbec, jak to tam dopadlo?“

„Noo, zavolal jsem té kamarádce a řekla, že je v nemocnici.“

„A co se jí stalo?“

„Někde chudera chytila tuberkulózu. Tak jsem za ní aspoň na chvíli zašel.“

„A co říkala?“

„Že mě ráda vidí a tak. Před pár měsíci jsme spolu zkoušeli chodit, ale byli jsme vždycky jen dobří kamarádi. Jo a ještě říkala, že bych si měl zajít na vyšetření taky, že je velká šance, že bych to taky mohl mít.“

„No to by Ti tak ještě chybělo. Jak se to přenáší?“

„No, nejčastěji slinama.“