Negrům z callcentráků nehrozí třináctý plat, jedinej benefit je další šichta a místo povýšení můžou čekat tak maximálně padáka. Příležitost zlít se se šéfem, kterýho znají jen z fotek ve firemním bulletinu, pak logicky berou jako životní šanci.

Že silnější pes mrdá, dolehne na pracanta už po přečtení pozvánky na večírek. Požadavek pohodlného společenského oblečení jej uvádí do soustavné duševní křeče poté, co si uvědomí, že jediný slušný hadry mu koupila matka v sekáči kvůli tanečním.

Bohužel, co nebylo pěkné už v devadesátých letech, se v době protektorátu módní policie stává sebevražedným atentátem na společenský status. Takže zatímco manažer z korporátky chytá za pačesy příležitost konečně vyvést do společnosti předraženou Polo košili s dvojitým řádkováním a límečkem pro bohatý sýgry bez vázanky, náš v insomnii se přehazující proletář stáhne pupek a celej večer si bude dávat sakra majzla, aby se nezasral od guláše.

Potlesk führerovi

Šéfovské projevy jsou absurdní podívanou, která se odehrává v atmosféře strachu, nezájmu a hlavně totální střízlivosti. Kromě úvodního šampíčka na ťukec s Nejvyšším, je nastolena tvrdá prohibice, aby nedocházelo k nejapným komentářům ze strany těch pomalejších, kteří se pořád ještě snaží hledat souvislost mezi rekordním ziskem firmy a svojí mrzkou výplatou.

Zatímco korporátní manažerské pičky v euforickém poblouznění drtí celou sešlost svým maniakálním potleskem, plebs nervózně trne po závěrečné direktivní prognóze ještě většího navyšování zisku, které reálně znamená, že další rok se někdo z nich už na večírku neobjeví.

Aby nebyli strašeni pouze interní zaměstnanci, v těch drsnějších korporacích prezentuje führer na mapě světa průběžný stav dobývání dalších zemí a v potemnělých a chvějících se srdcích vykořisťovaných se rozhostí pocit solidární blaženosti, že nebudou ojebáváni sami.

Bonusy prochází žaludkem

Vrcholem večírku je bezesporu žranice. Kombinace otevřeného rautu s grátis žrádlem není jenom obyčejným pěchováním žaludečních stěn, ale zároveň i významnou příležitostí, jak se prokousat k pocitu lepšího člověka.

Pracant se freneticky láduje kuřecíma rolkama, nokama a jednohubkama nejen proto, že je to dneska zadara, ale snaží si k zblití plným žaludkem nalhat, že konečně kompenzuje platové bonusy, které mu byly po celý rok odpírány. To, že vyčištění gatí pokydaných od bonusů bude stát vposledku víc než výroční all-you-can-eat, v kalkulu nefiguruje.

Zatímco nadřízení demonstrují svoji sociální eleganci několikaminutovým přežvýkáváním degustačních miniporciček, kolem nich zuřivě kmitá vyhladovělý prekariát zalívající si řízky gulášem a rochnící se v paelle, z které čouhá, jak říkají, „růžová kobylka s tykadlama.“

Zábavní produkce

To nejhorší však spočívá v zábavě. Mrdky z personálního v rámci branstormingu plodnýho jako epileptickej záchvat se každoročně zmůžou na nějakou vyčpělou pseudohvězdu devadesátkového popu. Tuzemská celebrita musí být za zenitem svých finančních nároků a současně ochotná rezignovat na jakékoli umělecké záměry a omšelým tuporytmem vyplnit dobu mezi žranicí a chlastacím kómatem.

Každý ví, že v pokročilejší fázi večírku je všechno jedno. Ožralci se s povolenými kravatami dokážou potácet na libovolný rytmus a přetváří taneční parket na festival performance.

Ti bázlivější krom pasivního přihlížení a významného pokukování, kterým tiše hlasují pro největšího kreténa na parketu, periodicky odměňují potleskem na průměrný playback chrochtajícího dekadenta českého zábavního průmyslu, jehož občasné poznámky k publiku kombinují stopy melancholie a deliria tremens.

Chlast, holky a PC mašiny

„Jestli si chtěl někdy Jiřině prohrábnout pyskáče, tak teď máš šanci“, hecuje přiopilý kolega druhého, zatímco se před nimi svíjí už totálně na kaši odvařená šéfova sekretářka zralého věku.

Pokročilá hodina a ethanolem toxikovaný organismus probouzí vášně i skupinky ajťáků vyrážejících lovit mladé brigádnické masíčko, což zpravidla vydá na bizarní monolog o pokažené mikrovlnce v práci.

Moment celkové alko-nálady dosahuje vrcholu zhruba o půlnoci, zdánlivě mizí firemní hierarchie a bourání stavovských rozdílů posilují prvky vzájemné solidarity lidí ze stejných poboček a kanclů. Ti nejagilnější kanclonalisté se vyznávají z respektu a obdivu k svému šéfovi, ačkoli původně doufali, že naopak on jim udělí žoviální pochvalu.

Patolízalský pičus se nemusí bát, že mu to ostatní nedají příští ráno v kanclíku sežrat.

Z reality se nevychlastáš

To, že je všechno při starým a vlastně ani během večírku nebylo jinak, dojde pracantovi hned následující ráno. Zatímco si podpírá oběma rukama bolavou hlavu, prochází oupnspejsem zcela svěží a střízliví kravaťáci z managementu a otcovským pomrknutím vyznávají plebsu soustrast. Pod nakašírovanou sváteční pseudoatmosférou je tak stále jasnější, že silnější pes mrdá dál.