“Ty pláčeš, miláčku?” nasírá mě láskyplně pečujícím pohledem můj nastávající. Stojíme před oltářem a já se zarudlejma očima bučím jak kráva. Ne ale z dojetí nad jedinečným životním okamžikem jako můj ťunťa. Je mi líto mě samé a hlavně svobody, o kterou přicházím. Odpor nemá smysl, vím, že neřeknu v kritickej okamžik obřadu “Ne!”

Být královnou zdi na Facebooku

Lidi mají ve svých životech tak strašně málo důvodů připadat si jedinečně, že svatba je pro ně častokrát první a poslední příležitostí. Po ní se nabízí už jenom rozvod a exekuce, jenže ruku na srdce, kdo z nás je rád jedinečně v prdeli?

Holky, z kterých se v Ten velký den stanou oficiálně nudný krávy hektickým tempem mířící k mikádu, dvěma bradám a skelně prázdnýmu pohledu, plánují svatbu rok až dva dopředu, půl roku chodí intenzivně do fitka kvůli jedinýmu fotosetu, vysajou rozpočet dvou rodin, aby si mohly dovolit historický autíčko, výzdobu a chálku pro dvěstě lidí. Na Facebook pak upínají galerii v šatách, jejichž půjčovný stojí na den tolik jako letenka do Asie.

Cílem není vypadat líp než ostatní nevěsty, ale než všechny facebookový kámošky, který se zrovna nevdávají. I stokilová buchta má právo být na den královnou Zdi. Když jsem přišla do tělocvičny běhat na pásu, první otázka mojí trenérky byla, kdy mám termín. Druhá otázka byla již nevyřčená, a to, jestli jsem úplně jebnutá, že nedodržuju jí předepsanou dietu.

Každopádně holka si může připadat jak chce nekonformě, ale okamžik svatby dolehne na každýho.

Amputace svobody

Svatba by se dala přirovnat k operaci se všemi jejími fázemi. Začíná to diagnostikováním choroby. V mém případě se jednalo o tři roky trvající svrbění neboli dorážení přítele, jak rád by byl pod čepcem. Vím, že jiného nechci, protože chlapi obecně jsou dost na levačku, a tím nemyslím jenom ty z Brna.

Příprava svatby obnáší zhruba takovou míru stresu a pochybností, jako předoperační příprava. Den před ní si už člověk vůbec nevzpomíná, proč do toho vlastně šel, zároveň ví, že cesta zpátky už není. Aspoň jsem si poprvé v životě vyzkoušela umělé řasy a nechala ze sebe za několik litrů udělat thajského transvestitu.

To, že ani vzhled, ani atmosféra není podle nevěstiných představ, je logické. Svatba totiž není vůbec určená vám, nýbrž vaší rodině a hostům, pro které jste laciné pobavení, objekt na operačním sále, na němž je proveden zákrok.

Slavnostní příchod do kostela v podpaží otce se podobá příjezdu na sál. Cítíte zmatenost z toho, že všechno se děje kolem vás, mimo vaši vůli, ačkoli víte, že jste to vy, do koho se bude řezat. A tak tu stojíte, už ruku v ruce s ženichem.

Fáze ve stoje s úvodním slovem kněze je jako příprava operačních nástrojů. Vidíte, jak vytahuje kleště a pilku a přesvědčujete se, že nikde nestojí přístroj s anestezií. Modlíte se, aby mluvil tak dlouho, že nakonec všichni hosté odejdou a svatba se zruší.

Jenže pak kněz pokyne, abyste si klekli – jde se pod kudlu. Trčíme, pootočení k sobě, a bedlivě sledujeme, kdo z nás víc těká a snaží se odsud utéct alespoň pohledem. Každým slovem přitom kněz metodicky ořezává maso naší svobody; když zdůrazní slovo “Navždy,” je to jako kdyby udělal finální řez pilkou, s kterým povolí i kost.

Rozpor mezi realitou a dětskými sny je tak obří, že kdybych od dvanácti neinklinovala k nihilismu, určitě by mi teď jeblo. Šaty z hedvábí, vysokokarátový zlato a letenka do Paříže nepomáhají. V slzách zopakuju všechno, co po mě kněz chce a podepisuju doznání.

Formální část končí a hrnou se ke mě starší tučné, zvrásněné ženy s výrazem zadostiučinění: “Vítej mezi námi,” zasazují mi poslední tečku.

Nihil est

Vždycky jsem se vysmívala klišé ze svateb, který nikdy nemají daleko k Fail blogu, sekce Ruská svatební fota. Teď, omámená z operace, zapíná se ve mě debilní automatismus, se kterým pózuju fotografovi: Pražský hrad, labuť, líbání u stromu.

Zatímco během zákroku člověk cítil stres, zaplavoval ho adrenalin z bolesti a slzy, po ní se propadá do prázdnoty jako po shlédnutí depresivního dánského filmu. Rodiny živě diskutují během pojídání Foie gras a já sama se cítím jako násilně krmená husa, z které ty játra jsou.

Bolest hlavy ustává až v pozdních nočních hodinách na hotelu v Paříži. Na rozdíl od manželů mých kamarádek z východního Slovenska, neusíná ten můj v deliriu pod stolem. V každém případě prdění v koupelně už se nesnaží zakrýt hučením kropítka. Čekám, že každým dnem odpálí svůj první lahváč na gauči u fotbalu.