“Mozku, ty nemáš rád mě a já nemám rád tebe!” Homer Simpson dobře věděl, který orgán lidského těla je ten úplně nejotravnější, protože je zodpovědný za nudu, úzkost a pocity prázdnoty. Mozek je soukromým archivem životních selhání i nositelem informace o výši mínusu na kontě. A na rozdíl od jater vám svou existenci připomíná prakticky pořád.

“Celej týden mi překážíš, ale dneska si tě osedlám já,” mstí se své centrální nervové soustavě lidi každej pátek od chvíle, co byla vymyšlená pracovní doba. Mozek si žádné slitování nezaslouží. Sám je totiž nevděčná svině. Hormonů, které způsobují pocity štěstí, lásky, uspokojení, má v sobě na rozdávání, jenže nám z nich v každodenním shitu dobrovolně nevydá ani kapičku. A tak je z něj musíme vytřískat tvrdým bičem chemie.

Celý generace se o falešný uspokojení pracujících staral chlast. Pravidelný směny ve fábru se střídaly s druhýma směnama v putykách, nasávalo se u telky i na chatě a romantici chodili s čůčem do parků. Jenže skromná poetika třídění šroubků na pásu je pryč i s putykama kousek od fabriky. Dneska jde o kreativitu, multitasking a především o pocity.

Solidnost feťákova

“Měli jsme tam koks,” ubezpečuje o solidnosti předvánočního večírku muž na prahu středních let. Nepopisuje mejdan sebestředných výtvarníků, zkrachovalých muzikantů ani workoholických manažerů, ale “setkání s přáteli”, kterého se zúčastnil IT specialista, decentně vypasený státní úředník, senior sales manažer v rodinné firmě a jeden přičinlivý živnostník.

Pocit výlučnosti při užívání drog v uměleckých kroužcích nebo makléřských partách hazardujících s miliardami dávno není na místě. Igelitovým pytlíčekm za dva litry se “zaručeně čistou” naředěnou drogou dneska neohromíte ani účetního z Dopravního podniku města Brna, a.s. Emko nebo koks se nosí na ty nejnudnější večírky se stejnou samozřejmostí jako láhev středně drahýho vína z Teska a sáček slaninových chipsů v akci. “Za J&T ti řikám, že jsme všichni crystal clear,” směje se zaměstnanec této uměnímilovné banky, když se ho ptáme, jak moc se u nich fetuje.

Láska v časech open spacu

Víkend co víkend dodává MDMA lásku do nehostinných životů technických kádrů, pracovníků zákaznických i jiných podpor a všelikého lidu zpoza přepážek. S láskou i pornem se doslova roztrhl dýlerák.

V navzájem stokrát promrdaným Česku nakopla droga lásky zkomírající milostnej drajv. Vyžvejklí prodavači z T-mobilu se po sobě plazí s konkurentkama z O2, obchoďačky, sportovní novináři, úřednice, operátoři, asistentky, sekretářky, ti všichni zas konečně cítí lásku.

“Fakt se mi líbíš,” zní na fetu opravdově. Hláška nemusí být rafinovaná, aby vzbudila v protějšku pocit jedinečnosti. Každá tuctová kráva i vůl si totiž na MDMA sám jedinečně připadá a to i ve chvíli, kdy ten druhej vybalí lakonické: “Tak poď.” Každý nahodilý pich získává punc jedinečnosti díky chemicky spuštěnýmu rauši dopaminu aka milostnýmu citu, zvlášť když se pojí s nadržeností týden hromaděnou v officu.

Lidi se po pár letech na heru vášnivě hádaj, kterej heráčník je největší troska. Po pár letech prcání na emku nezbývá než se začít trumfovat, kdo si to nejvíc užil. “Já jsem si v životě užil za tři!” huláká na protihráče ve stolním fotbálku sedmnáctiletej kluk za stále žárlivějšího dohledu přítelkyně. Feťácko-sexuální lifestyle, díky kterýmu se lidi seznamují, se postupně stane čím dál nepříjemnějším tématem mileneckých debat. A nevyhnutelně se mění v hádku utahané partnerky s vyžilým příťou o to, “kdo z nás dvou je větší děvka.”

Práce drogových snů

Kádři ládující se freš džusy ve fitku často netuší, že pro všechny hůř narozený není žádná škoda se o víkendu do mrtva zmrdat drogama. S kocovinou se na stavbě vozí kolco líp a celotýdenní dojezd po MDMA, během kterýho mozek není schopnej produkovat žádný pozitivní emoce, je zase ideální pro většinu kancelářských a servisních profesí. Cesta do práce i z práce a osm a víc hodin procesování na kompu případně vybavování se s připitomělejma zákazníkama je snazší s otupělým mozkem. Skepse ke staré bábě, která se není schopná smířit s posledním vyúčtováním, je tak v kontaktním centru Vodafone ještě upřímnější.

Drogy jsou lepší než ezoterika. Cyklickému prožitku raušů a dojezdů se dá oddat ještě snadněji než pohybu planet a s ním spojené nevyhnutelnosti, kdy se mi co v životě vysere. Líná ustrašená piča nachází díky drogám důvod pro svoji ustrašenost a lenost. Teprve po pravidelné intoxikaci se může beze vzdoru smířit se svým plánem v klidu promrdat celej život. A během toho víkend co víkend snít. Dokonce i o lásce.

Rehabilitace pika z ducha spořivosti

Pořád existujou rozdíly, kam má kdo s jakým fetem namířeno. Po piku a bakaláři na FAVU jdete do pakárny, po koksu a bakaláři z ekonomky do banky. Přesto pervitin dosáhl rehabilitace, o které by se brand manažerům této legendární značky ani nezdálo.

Pravidelná konzumace koksu je ekonomicky neúnosná i pro single střední třídu s exoticky znějícími profesemi na vizitkách a s originálně zpracovanými profily na Tinderu. Nejeden freelancer, kterej po dvou večírcích nemá na nájem, v panice mailuje bývalým kliošům na všechny strany. Rodinou dobře vychovaný markeťák či grafik na volné noze se smyslem pro povinnost a bez vazby na pevnou pracovní smlouvu tak dá v hubenějších časech přednost pervitinu. Jako volný pták kapitalismu se ani nemusí vázat na víkendy a může si dát do nosu, kdykoliv mu to přijde jako dobrej nápad. Naplní tak nejen poučku svých rodičů o “ceně versus výkonu” ale i tu o “zlatých českých ručičkách,” a spát může jít až v neděli.

Sjednotit všechny krajany pod jednou střechou se nepodařilo mýtické české hospodě, v níž by usedal lékař vedle zedníka. Rovnost přichází až s legálními i nelegálními veřejně dostupnými produkty chemického průmyslu. Ať už jsou to antidepresiva, koks nebo piko, smažky a střední třída si konečně nemají co vyčítat.